Mnozí z nás těžko porozumějí tomu, že občané užívající si demokracie by podporovali nevyzpytatelný diktátorský režim, který vydírá svět jadernými zbraněmi.
A může něčemu podobnému porozumět předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, který v komunistickém Pchjongjangu právě pobývá? Odpověď zní ano a důvodů je několik.
Předseda Zaorálek zopakoval Severokorejcům, že musí o svém jaderném programu vyjednávat. To je podmínka jakéhokoli dialogu a dalších kontaktů.
Že v žádné zemi včetně té jejich nelze tolerovat porušování lidských práv. Že Česko ani náhodou neprodá podobnému režimu žádný vojenský materiál.
Avšak vzhledem ke vztahům z minulosti může Praha hrát určitou roli prostředníka (ve skutečnosti pouze nosiče informací, ale v tomto případě je i toto důležité) při řešení nesnadné situace.
Zajímavé přitom je, že Zaorálkovu týmu se podařilo dojednat cestu na sever i jih Koreje najednou. To není žádný obvyklý postup - je to výjimka. Navíc měla tato asijská cesta původně začít v Pekingu, protože Čína hraje v konfliktu jednu z hlavních rolí. Nestalo se tak pouze proto, že Zaorálkův čínský partner se s ním z časových důvodu sejít nemohl.
Jakékoli jednání se severokorejskými vládci přitom nesmí vést k pomíjení teroru a strachu, které ovládají tuto zemi. Zaorálkova cesta samozřejmě nic zásadního v říši zla na Dálném východě nezmění a hned nevyřeší.
Pokud však má vysoký český představitel ojedinělou možnost přímo říci své názory diktátorům a prosazovat u toho i stanovisko nám blízkých postojů (v tomto případě jihokorejských, amerických a japonských), měl by to udělat. Dnes v Pchjongjangu. Zítra možná v Havaně a pozítří v Minsku.
