V nedávno vydané publikaci K nové vědecké epoše, která se zabývá deformacemi vědy, jste napsal kapitolu o tom, jak se pod tlakem na výkon a vykazování proměnil akademický svět. Jaká je celková bilance?
Pozitivní je určitě větší mezinárodní propojenost výzkumu, snazší přístup k výsledkům intelektuální práce, zvýšení konkurence a standardů kvality díky mezinárodnímu srovnání. Vidíme větší pružnost ve vytváření ad hoc týmů badatelů podle zkoumaných témat. Negativních důsledků je možná víc, než jsme ochotni si připustit, zejména ve společenských a humanitních vědách. Kvantita nahrazuje stále více kvalitu. S tím je spojena mimořádná byrokracie neustálého sepisování projektů a vykazování výsledků v krátkých časových intervalech, které jsou pro intelektuální práci neadekvátní.
Trend k publikování většího množství kratších článků v časopisech, které „vynášejí“ díky svému hodnocení převáděnému na finanční odměňování, je spojen s úpadkem významu větších monografií, zejména v češtině. Ve vědě a výzkumu totiž už převládla jazyková a s tím spojená pojmová či myšlenková monokultura angličtiny. Přehnaný tlak na publikování citovaných výsledků vede např. k vytváření tzv. citačních bratrstev (já ocituji tvůj text a ty zase ocituješ nějaký můj text). Citace se staly cennou komoditou. Přestaly být pomocným nástrojem, ale staly se cílem, který ztrácí na vypovídací hodnotě.
Hlavní je nepojímat intelektuální práci primárně jako soutěž, boj či hru s nulovým součtem, tedy snahu o „vítězství“ na úkor druhých.
