O loňských Vánocích už tu Viktor nechtěl být. V listopadu mladík počkal, až všichni jeho spolužáci i učitel odejdou ze třídy, otevřel okno a skočil. Ze čtrnáctého patra budovy vysoké školy v Praze. Věřil, že tím skončí jeho problémy.
„Byl to zkrat v mé hlavě. Jsem rád, že žiju. A už se moc těším na Vánoce. Ne na dárky, ale na Štědrý den s rodiči, bratrem, jeho přítelkyní i našimi třemi psy. Ten loňský se mnou rodina strávila v nemocnici. Hodiny jsme hráli stolní hry jako doma,“ říká 21letý student z jihu Moravy.
Rodiče šokovalo, když se jejich syn pokusil zabít. Netušili, co se s ním děje. Vlastně to nevěděl ani on sám. Nikdo ho nešikanoval, ani mu jinak neubližoval. Přesto v něm rostly pochybnosti a pocity zmaru.
Nádor vzal Mirce část tváře. Operaci v zahraničí zaplatili dárci |
„Byl jsem nespokojený sám se sebou. Cítil jsem se strašně osamělý. A přepadl mě strach, že bez přátel vysokou školu nezvládnu, i když s učením jsem nikdy problém neměl,“ vzpomíná na dobu před osudným dnem mladík, který s ohledem na rodinu nechce zveřejnit celé jméno.
Sám říká, že jemu by to nevadilo, i když noví spolužáci si zatím myslí, že se zranil při autonehodě: „V mém bydlišti to všichni vědí. Někdo zpočátku netušil, jak se mnou mluvit. Jiní se naopak stali vstřícnější, což mi pomáhá.“
Nevěděl, že potřebuje pomoc
Loni na podzim o svém trápení ještě mluvit nedokázal. Nesvěřil se ani nejlepšímu kamarádovi či bratrovi, který je pro něj vzorem. Už ví, že to byla chyba. Díky podpoře rodiny i pomoci odborníků na lidskou duši dnes s nadhledem mluví o tom, co se stalo, o příčinách, léčbě, škole i budoucnosti.
„Na základce jsem byl takový třídní šašek, který se snažil poutat pozornost. Na střední už jsem to tak nechtěl. Postupně jsem se uzavíral do sebe, stal se ze mě typický introvert. Ale po škole jsem měl pořád kolem sebe rodinu i kamarády, se kterými jsem se bavil, hrál fotbal nebo tancoval, tak se to nějak vyrovnávalo. Až do nástupu na vysokou školu,“ vypráví.
V Praze se mu líbilo, ale těžce nesl, že je poprvé odtržený od rodiny i kamarádů. Domů jezdil jen na víkendy. Ve škole ani na koleji nedokázal snadno navázat kontakt a najít si nové kamarády. Nevěděl, že potřebuje pomoc. Neměl odvahu někomu otevřeně říci, jak moc zle se cítí. „Možná jsem občas něco naznačil, ale spíš v humoru, takže to nikdo nebral vážně. A já nechtěl nikomu přidělávat starost,“ vysvětluje.
Nejtěžší je odběr obličeje dárce, to můžete rychle zvorat, říká Pomahač |
Na den, kdy se rozhodl skončit se životem, si nepamatuje. Až později, když mu to připomněli, si vybavil, že to plánoval, protože večer před tím napsal dopis na rozloučenou. Omlouval se v něm hlavně rodičům a ujišťoval je, že za nic nemohou.
„Když jsem v nemocnici přišel k sobě, první pocit byla lítost. Mrzelo mě, co jsem udělal, kvůli sobě, ale hlavně kvůli rodičům a bratrovi, které mám rád. Teď bych každému ve stejné situaci poradil, aby o svých problémech nemlčel, ale šel za rodiči, kamarády, nebo vyhledal odborníky. Já stále docházím k psychiatrovi i psychologovi, kteří mi hodně pomáhají,“ dodává mladík s tím, že za záchranu života vděčí lékařům z Ústřední vojenské nemocnice v Praze a za záchranu obličeje unikátní operaci ve Zlíně.
Po těle má řadu jizev, ale je skoro neuvěřitelné, že v obličeji jen jednu menší pod okem, ačkoli prodělal dvě rozsáhlé rekonstrukční operace. První v Praze a druhou ve Zlíně, kde mu primář oddělení ústní, čelistní a obličejové chirurgie Jiří Šimek se svým týmem rozebral a znovu sestavil všechny obličejové kosti.
Po první operaci měl totiž mladík velký předkus způsobený roztříštěním většiny kostí. Laicky se dá říci, že obličej od spodní čelisti včetně měkkého patra až k čelu byl rozdělený na dvě poloviny, mezi kterými byl téměř centimetr široký rozestup. Ten Viktorovi působil potíže s mluvením, polykáním i se zrakem. Proto souhlasil s další velkou operací.
Unikátní operace mu zachránila obličej
„Zákrok trval osm hodin. První polovinu času zabralo oddělování jednotlivých kůstek. Rozebírali jsme vše, co kolegové v Praze spojili asi čtyřiceti šrouby, a některé srostlé části jsme museli znovu lámat. Nic takového jsem ještě nedělal, ale nešlo to jinak. Teprve pak jsme mohli celý obličej znovu začít skládat a zpevňovat pomocí šroubků i titanových destiček s dírkami jako ze stavebnice Merkur,“ popisuje primář Šimek.
Operace se stala první svého druhu v Česku. Unikátní na ní bylo především to, že tým obličejové chirurgie si výjimečně půjčil hybridní operační sál se speciálním CT zařízením, který používají neurochirurgové.
Chlapec, který skočil z okna gymnázia, je po operaci ve stabilizovaném stavu |
„Žádní kolegové v Česku ani my zatím nemáme k dispozici techniku, která umožňuje vytvořit trojrozměrné snímky hlavy pacienta při operaci obličeje. My se ale potřebovali ujistit, že vše skládáme správně, záleželo na každém milimetru. Teprve, když CT obraz potvrdil, že dolní čelist a očnice jsou složeny a usazeny dobře, mohli jsme dál pokračovat s jistotou, že vše ostatní bude také v pořádku,“ vysvětluje Šimek.
Viktora operovali už dvakrát, podruhé spravovali měkké patro. Poslední menší zákrok se zubními implantáty chystají na leden. O svém pacientovi mluví primář s respektem a účastí. „Je to skromný, plachý chlapec, který znovu našel chuť do života. V hlavě to má srovnané. Při každém setkání nám děkuje,“ říká Šimek.
Je rád, že unikátním zákrokem Viktorovi pomohli k tomu, aby mohl normálně jíst i vypadat. „Pro mladého člověka je to hodně důležité. Jizvy v obličeji téměř nemá, protože jsme operační nástroje zaváděli dovnitř přes nosní či ústní dutinu. Jen do oblasti oka jsme museli opět přes spodní víčko, proto je tam jizvička,“ dodává lékař.
Po pádu z okna v devátém patře pražské polikliniky zemřela žena |
Mladého muže čeká ještě dlouhá cesta k úplnému zotavení. Kromě lékařů navštěvuje i logopeda. Kvůli natřikrát zlomené a sešroubované kosti v noze, která se hojí pomalu, zatím nemůže hrát fotbal. Ale už zase tancuje a opatrně zkouší i volejbal.
Na podzim nastoupil znovu do prvního ročníku vysoké školy, tentokrát blíž domovu, na Moravě. „Jsem zase na kolejích, ale na rozdíl od Prahy tam mám kamarády z bydliště. A mohl jsem si upravit rozvrh tak, abych měl volné pátky, takže trávím více času doma,“ pochvaluje si.
Přesto se nedávno začal opět cítit psychicky špatně. Tentokrát se ale hned svěřil psychiatričce, která je v místě jeho školy. A po příjezdu domů i rodičům. „Všichni mi pomohli. Rodiče koupili starší auto, abych za nimi mohl v jakékoli krizi přijet. Zatím to ale nebylo nutné. A doufám, že ani nebude. Pracuji na tom,“ dodává student.
