Ráno 16. června 1916 probudil nadporučíka Josefa Hříbka silný výbuch. To už přes řeku létaly se zlověstným svistem ruské dělostřelecké granáty jeden za druhým. S rachotem explodovaly a trhaly zem i těla vojáků. Koruny stromů se hroutily, a krajina zahalena do černého kouře se měnila, jako by ji někdo přeryl gigantickým rýčem.
Stovky nešťastných vojáků v smrtelné křeči vzpínaly paže ze zákopových jatek, v nichž pomalu hynul jejich život, k vzdáleným domovům, v nichž milované bytosti jímala úzkost.
Sténání, netrpělivé úpěnlivé prosby zmrzačených a bezmocných vojáků doléhalo k nadporučíkovi Zeměbraneckého pěšího pluku „Čáslav“ č. 12 Josefu Hříbkovi ze všech stran. Bylo to k zbláznění.
Velitel, který byl ráno přidělen k jeho praporu, byl právě zabit střepinou granátu.
„Jako nejstarší nadporučík musil jsem převzít velení. Teď v té největší vřavě se starej o celý prapor. Probudilo se ve mně vědomí zodpovědnosti za životy několika set českých vojáků. Na mých ramenou spočívalo teď těžké břímě odpovědnosti, jež je vždy údělem zodpovědných velitelů,“ zapsal si Josef Hříbek vzpomínku na den, kdy padl do zajetí. Za dvě hodiny převzal velení major poslaný ze štábu. Po chvíli byl také po smrti. A podobný osud potkal i jeho následovníka.
Bez přestání hřměla děla. Tisíce střel, stovky granátů a tuny vyvržené hlíny si vybíraly své oběti. Zákopem proběhl voják, který si zpíval. Zbláznil se hrůzou. Granát těsně minul dvaadvacetiletého nadporučíka a zabil desátníka Macháčka, který stál za ním u střílny. Zůstala po něm jen hlava s vypoulenýma očima. Kolem se válely útržky jeho zakrváceného pláště. Ze zákopů vanul zápach krve a rozžhaveného železa. Každou chvíli přicházely spojky a podávaly hlášení o beznadějné situaci.
Pak nastalo ticho...
Palba z děl neustávala až do večera. „Zdálo se, že je všemu konec, že se z tohoto pekla nikdo nedostane. Přepadl mne divoký, příšerný strach ze smrti. Vzpomínal jsem v této těžké chvíli na manželku a dceru,“ zapsal si Hříbek.
Po dělostřeleckém zpracování rakouských postavení, kdy se už zdálo, že je v nich všechno zničeno a zavaleno zemí, nastalo najednou ticho. Nepřítel vyšel ze zákopů. A ze tří stran zaútočil. Na několika místech byla linie rakouských vojsk proražena. Asi v deset hodin večer se ozvalo za českými vojáky bojové urááá.
Badatel pátrá po legionářích. Byli vytěsňováni z paměti národa |
Přesila Rusů byla ohromující. Nad hranou zákopu se objevili tři ruští vojáci s nasazenými bodly na ručnicích. Jeden z nich vhodil do otevřeného krytu, kde se tísnil český nadporučík a několik jeho spolubojovníků, ruční granát, který zabil četaře Procházku.
„Oněmělý a ohluchlý výbuchem vyběhl jsem ven a zvedl ruce. Stál jsem nehnutě na místě. Očima s hrůzou rozšířenýma hleděl upřeně na tři šílené ruské vojáky jako na strašné zjevení. Mráz přejel mi po zádech. Vyrostli jakoby ze země a přinášeli mi neodvratně smrt, která se mi dívala přímo do očí,“ vzpomínal Hříbek.
Všichni tři nasadili bodáky špičaté jako jehly na jeho prsa a jako na povel vystřelili. Ostrá bolest mu projela celým tělem. Jeden z vojáků ho udeřil do hlavy pažbou ručnice. Mladík se těžce převalil na znak do chodby zákopu a ztratil vědomí.
Byla tma, když se voják sedmé roty probral k životu. Jedna střela ho zasáhla do pravé části prsou, prorazila notes a píšťalku, kterou měl v náprsní kapse. Fotografie jeho ženy i dcerky byly nasáklé krví. Stejně jako uniforma. Z rány v prsou prýštila krev tenkým pramínkem. Druhá a třetí kulka pronikly hořejší částí pravé ruky. Celý prapor, kterému velel v poslední chvíli bitvy, byl už v zajetí.
Noci na márách v márnici
Josef Hříbek jako zázrakem přežil. Dokázal přečkat i infekci skvrnitého tyfu, jímž se nakazil v lazaretu na moskevském předměstí. Mezitím ho převezli do Nižního Novgorodu. Prudké záchvaty, cvakání zubů, tělo se třáslo smrtelným chvěním. Ve spánku se vraceli tři urostlí ruští vojáci s bodáky.
Legionáři podlehli „rudé“ přesile. Zachránili ale zlatý carský poklad |
„Zachtělo se mi žít, aspoň hodinu, aspoň ještě jeden den. Já nechci umřít. Neumřu. Musím se vrátit domů. Probouzel jsem se s tlukoucím srdcem. Asi pátého dne, kdy jsem byl již v agonii, přenesli mne nemocniční zřízenci, ještě asi s deseti jinými těžce nemocnými zajatci do márnice,“ vzpomínal Hříbek na chvíle, kdy ho lékaři odepsali.
Zajatci leželi na pryčně ve strohé místnosti jeden vedle druhého, obličeji obráceni ke stropu. Všichni zarostlí, s vyčnívajícími lícními kostmi, s očima hluboko zapadlýma. Jen zřídkakdy některý nemocný zvedl hlavu a zadíval se na stěnu, kde byly opřeny rakve z nehoblovaných prken. Čekaly na ně.
Všech deset zajatců zemřelo tiše, v bezvědomí, aniž si na něco stěžovali. Jen mladík z Prahy ne. To se opakovalo i druhý den. Nakonec mu překvapení lékaři dali šanci. Hříbek se léčil několik týdnů.
O rok později vstoupil do 6. střeleckého pluku československých legií v Rusku. Kariéru legionáře završil jako velitel čs. charbinské posádky v čínském Mandžusku.
