"Že se nestydíš zůstat doma, když i dívky bojují." Leták adresovaný mladým mužům s tímto textem a fotografiemi dvou dívek koloval v roce 1944 po jugoslávských horách. Jedna z těchto dívek nyní žije v chorvatském Daruvaru, druhá v Lanškrouně. Obě si připomínají v neděli svátek.
"Den válečných veteránů neslavím, tak zažitý není. Ale samozřejmě vzpomínám, protože manžel byl také v československé partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova," říká Marie Králová z Lanškrouna.
Chorvatské pobřeží zná hodně Čechů. Ze které části Chorvatska pocházíte?
Kdybych vyrazila z mé rodné vesnice Hercegovac na severovýchodě Chorvatska k Jadranu, je to tak daleko, jako téměř polovina cesty do Lanškrouna.
Můžete přiblížit své dětství?
V chorvatské vesnici, kde žila česká menšina od 19. století, jsem chodila do české školy, měli jsme tam Masarykův dům a Benešovu školu. Učitele jsme měli z Československa. O dění v republice jsme věděli všechno. Od mládí jsem byla velká vlastenka - když Masaryk v mých necelých jedenácti letech zemřel, obrečela jsem to. Dnes už se vlastenectví moc nenosí, což je škoda, přitom máme být na co pyšní. Vůbec si myslím, že Češi v cizině jsou větší vlastenci než doma.
Jak se česká menšina zachovala po vpádu Němců v roce 1941?
Ustašovci zavřeli některé české funkcionáře do Chorvatského domu. Odboj vedla hlavně komunistická organizace pod vedením chorvatské osobnosti Josipa Broze Tita. Ta uměla dobře podchytit, že lidé byli proti Němcům a dost i proti Ustašům, které podporovali hlavně nacionalisté.
Jak jste se dostala k partyzánům?
Zajímala mě politika a k partyzánům se přidalo i dost mých příbuzných. Můj strýc byl prvním komisařem v praporu a později v I. československé brigádě Jana Žižky z Trocnova. Také bylo tehdy samozřejmé, že bojujeme i za osvobození Československa, nejen za Jugoslávii. Mezi partyzány jsem musela utéct, když se o mně prozradilo, že s nimi spolupracuji, roznášela jsem letáky a granáty a chodila na schůze do osvobozených oblastí.
Kolik bylo mezi Čechy komunistů?
Bylo jich málo, protože byli vybíraní. Já jsem se mezi ně dostala, ze strany jsem vystoupila až v Lanškrouně rok po nástupu komunistů v roce 1949, nelíbilo se mi u nich.
Můžete popsat svoji ilegální činnost a boje, kterých jste se zúčastnila?
Sebrala jsem se a vydala k českému praporu, kde mi bratr a bratranec řekli, Máňo zůstaň s námi, a já jsem zůstala. Byly jsme tam v celém praporu jen čtyři ženy a kolem tři až čtyř stovek mužů. Ale chovali se k nám pěkně, vůbec jsem si nemohla nikdy stěžovat, že by se chovali jinak. Boje byly jako jinde, krvavé, nic pěkného to nebylo. Asi víc se bojovalo s domobranami, ale hodně i s Němci. Byla jsem vojínem v první rotě prvního praporu a pak jsem byla ošetřovatelka ve štábu brigády.
Bojovala jste se zbraní v ruce?
Jistě, nejdřív jsem měla starou opakovací pušku manlicherovku, pak jsem měla pistoli a granát u pasu.
Nedá mi to, abych se nezeptal - zastřelila jste někoho?
Prý bych to neměla říkat, ale ne. Byli jsme pořád v pohybu, častěji útočili, než se bránili. Naše brigáda byla organizována v listopadu 1943 a na Vánoce přijeli do jedné vesnice Němci si odpočinout z východní fronty. Měli snad 90 kamionů a zboží všeho druhu. My jsme je přepadli, moje rota tehdy byla zrovna v záloze, a byl to velký úspěch, hodně kamionů shořelo a Němců zahynulo. Tam Němci opravdu poznali, co je odpočinek v partyzánské Jugoslávii.
Jak lidé přijímali partyzány?
Pěkně, nejdřív nás živili lidé po vesnicích, později jsme měli i vlastní kotle a kuchaře. Ale hlavně nás živili lidé, ve vesnicích si nás vždycky rozebrali podle toho, jak byli bohatí, jedli jsme s nimi u stolu.
Kdy a proč jste se přestěhovala do Čech?
Protože naše vláda žádala Čechy, aby se ze zahraničí přistěhovali a zabydleli pohraničí. V roce 1945 část naší brigády přijela vlakem do Prahy a potom jsme si mohli prohlédnout moravské vesnice Jiřice a Mišovice, kam jsme přijeli už natrvalo o rok později.
Marie Králová, rozená BartošováNarodila se v roce 1926 v české menšině v obci Hercegovac v Chorvatsku. Po okupaci země v roce 1941 se stala členkou partyzánského odboje, kvůli ohrožení života v srpnu 1943 utekla k partyzánům. Bojovala a působila jako zdravotní sestra v I. československé brigádě Jana Žižky z Trocnova, v níž padlo na 700 partyzánů z celkového počtu 3 500 mužů a žen. Po válce se natrvalo usadila v Československu - nejprve na jižní Moravě, později v Lanškrouně. Obdržela například medaili Za zásluhy 1. stupně (1945), medaili Za chrabrost před nepřítelem (1945), Řád Rudé hvězdy (1963). Má tři děti, šest vnoučat a šest pravnoučat. |
Jak jste se dostala do Lanškrouna?
Když jsme se s mužem vzali, neměli jsme soukromí, takže jsme se rozhlédli po republice, kde byli naši chorvatští Češi a v Lanškrouně bylo několik rodin. Manželovi se zalíbila práce v lanškrounské Tesle, v ní jsme začali v roce 1948 pracovat oba. Já se stala dělnicí, později přední dělnicí, manžel se stal později mistrem. V osmašedesátém roce promluvil na odborářských schůzích proti okupaci a byl z komunistické strany vyhozený, dělal dispečera a měl mnohem míň peněz.
Jak jste prožívala padesátá léta, když byl Tito u nás hanoben?
Pro nás to byla osobnost, zpívali jsme o něm písně, když vyšla karikatura o něm jako o katu se sekerou, nemohli jsme tomu věřit.
Máte nějaká vyznamenání?
Mám jich dost, jugoslávská a československá, mám i ruské. Člověka to potěší. Největším je asi Řád Rudé hvězdy.
Jakými vlastnostmi vás vybavil odboj pro civilní život?
Hlavně vzpomínám na velké kamarádství. Stala jsem se odolnější, třeba v době ofenzív jsme spali v lese ve skrýších z větví, v zimě u ohňů v lesích. To, že jsem nebyla ani raněná, považuji za zázrak, hned při prvním menším boji, když jsme měli útočit na trať Záhřeb - Bělehrad padl kousek ode mě náš velitel praporu Jan Kábíček a další čtyři nebo pět hochů, mně nebylo nic.
Jak vzpomínáte na práci zdravotní sestry?
Udělala jsem si kurz a hodně se setkávala s raněnými a smrtelně zraněnými. Pracovala jsem ve dřevěných domcích, měli jsme vlastní kuchyni a pekárnu, bylo to na již osvobozeném území. Měli jsme tam lékaře českého i Holanďana šlechtického původu.
Jak jste prožívala boje při rozpadu Jugoslávie?
Bylo to těžké, nepochopitelné, za války jsme byli všichni kamarádi. Teď se to naštěstí daleko zlepšilo.
Veterány jsou dnes i mladí vojáci, kteří se vrátili z bojů v Iráku či Afghánistánu. Jste pro vysílání těchto jednotek do zahraničí?
Samozřejmě jsem pro, třeba v Bosně či Kosovu udělali naši vojáci spoustu práce. Někteří byli proti tomu, aby byli označováni za veterány, když jsou tam za peníze, což je pravda, ale riskují svůj život a zranění. Není to maličkost, vážím si jich.
