Je deset hodin dopoledne, a zatímco si zaplněné Uherské Hradiště vychutnává Slovácké slavnosti vína, před železnými vraty do bývalé věznice postává skupinka starších lidí.
Zjišťují, že dovnitř se dostanou až jednu hodinu po poledni. "Nevadí, tak se sem vrátíme," ujišťuje 56letá Josefína Antošová ze Vsetína. "Byl tady zavřený můj bratr a já bych to chtěla vidět," vysvětluje.
Věznice, která byla za komunismu jednou z nejobávanějších v republice, je otevřená mimořádně po téměř deseti letech.
A podívat se do ní znamená vidět cely, ve kterých Státní bezpečnost držela politické vězně a vzdorovité zemědělce ze Vsetínska, přesně v takovém stavu jako před šedesáti lety.
Už hodinu předem stojí před vchodem desítky lidí. Správce budovy, která patří ministerstvu spravedlnosti, tedy uherskohradišťskému okresnímu soudu, otevírá vrata čtvrt hodiny před avizovanou jednou hodinou. Hrozí totiž, že by dav zablokoval cestu k autobusovému nádraží.
"Někteří tady čekali už kolem jedenácté, když jsme do věznice přicházeli my," potvrzuje jeden ze studentů, kteří pomáhají hlídat návštěvníky.
Zlo podobné praktikám gestapa
Lidé okamžitě zaplňují část nádvoří a někteří vůbec poprvé vidí tři patra zamřížovaných oken k celám. Podobných míst je v rozsáhlém areálu několik.
Budova byla postavena jako justiční palác se soudem a vazební věznicí, po druhé světové válce se tady konaly lidové soudy s kolaboranty včetně veřejných poprav. A pak nastala 50. léta a výslechy s praktikami podobnými těm, které vedlo za války německé gestapo.
"Dělali to Češi Čechům, to je na tom to nejhorší," kroutí hlavou 76letý Jaromír z Topolné. Do věznice přišel s francouzskou holí a schody musel vystoupat pomalu. Přijít ale chtěl.
"Moc nechybělo a seděl jsem tady také, i můj otec. A přitom jen nechtěl vstoupit do družstva. Naštěstí jsme se tomu vyhnuli," líčí.
Studenti pouštějí návštěvníky dovnitř v třicetičlenných skupinkách v asi dvouminutových intervalech.
Některé dlouhá fronta před vraty i velký zástup na nádvoří odradí. Většina ale zůstává a čeká i půl hodiny. Mezi nimi je 84letá Zdenka Fryčerová.
V 60. letech pracovala ve skladu armádního oblečení, který se do bývalé věznice nastěhoval ze Slovenska.
"Trochu nás šokovalo, když jsme chodili kolem mříží, ale jinak jsme normálně pracovali i v některých celách," upozorňuje.
Kdo chce, prohlídku může mít za sebou za pět minut. Většina lidí ale zůstává delší dobu. Stoupají po šedivých schodech, míjí vysoké zamřížované dveře a na chodbách desítky místností.
Do každé vedou dveře s malým kukátkem. Ty zamčené ukrývají archivní materiály, které patří okresnímu soudu. Což je jediné současné využití areálu.
Budoucí muzeum je nejisté
Další místnosti odhalují skutečné cely: úzké a ponuré, se záchodem v zemi, zamřížovaným oknem vysoko u stropu a černými zdmi.
"Tady byli zavření vězni, a protože cela byla velká, tak se každý dozorce díval dovnitř jiným kukátkem," vysvětluje starší muž dvěma malým chlapcům.
Právě v místech, které o víkendu okresní soud zpřístupnil, by v budoucnu mělo vzniknout Muzeum paměti národa. Shodli se na tom zástupci města, soudu i sdružení Memoria.
Pod peticí Za důstojné využití věznice je podepsaných skoro pět tisíc lidí. K tomu je ale potřeba věznici opravit, což by stálo stovky milionů korun. O rekonstrukci se proto mluvilo i při návštěvě prezidenta Miloše Zemana.
"Shodli jsme se s panem prezidentem na tom, že by se tím nový ministr spravedlnosti měl zabývat," prozradil starosta Květoslav Tichavský.
Ministerstvo už začátkem roku dostalo novou studii, která budoucnost hradišťského soudu řešila.
"Vyšlo z ní, že nejlepší by bylo, kdybychom se přestěhovali do věznice a v její části by bylo také muzeum," vysvětlila předsedkyně soudu Hana Kurfiřtová.
Současně se soudci by se totiž do areálu nastěhovali i státní zástupci, advokáti nebo notáři, kteří by tím pádem uvolnili několik budov. Ministerstvo spravedlnosti se ale k rekonstrukci zatím stále staví negativně.
