Výstava mapující, co všechno se dělo v uherskohradišťské věznici od jejího vzniku na konci 19. století až do dneška, je prvním počinem mladého historika z Uherského Hradiště Pavla Portla. "Věřím, že tento krok bude směřovat k vytvoření muzea totality," řekl Portl v rozhovoru pro MF DNES.
Jak to, že výstava o hradišťské věznici není přímo v prostorách bývalé věznice?
V to jsme samozřejmě doufali, ale technický stav budovy to neumožňuje. Celá výstava ale vznikla na základě dlouhodobého projektu Muzea totality. To doufáme vznikne jednou právě v bývalé věznici. Projekt odstartoval před čtyřmi lety, kdy to vypadalo, že město věznici koupí. Ministerstvo spravedlnosti pak ale objekt odmítlo prodat.
Kdy vlastně věznice zanikla?
Zanikla v roce 1960. Pak tam bylo skladiště, kanceláře, v 80. letech školní jídelna a družina a velkou část budovy využívala veřejná bezpečnost. Teď ji má okresní soud jako archiv.
Říkáte, že příběh věznice stále neskončil?
Ne, ten pokračuje dál. Věznice je sice prázdná, nic se v ní nedochovalo a nic se v ní neděje, ale stále stojí a tahle část jejího příběhu bude zajímavá po dalších letech.
Které období její historie se vám podařilo nejvíc zdokumentovat?
Asi to po roce 1948, to, co souvisí s vyšetřováním StB. To myslím bude také návštěvníky nejvíc zajímat. Pomáhali nám je zdokumentovat lidé z Konfederace politických vězňů. K tomu období jsou naštěstí výpovědi pamětníků, jak vězňů, tak vyšetřovatelů.
Jak se podařilo získat svědectví vyšetřovatelů?
Oni sami byli v roce 1956 vyslýcháni státní prokuraturou v souvislosti s používáním nevhodných vyšetřovacích metod. Není to žádné kajícné doznání, ale věcný popis.
A shodují se ty výpovědi z různých stran?
Právě že se shodují.
Staré fotky a taky vzpomínky. Vězňů i věznitelůVěznice, která měnila životy stovkám lidí a další stovky v ní našly práci, uplatnění i prostor pro svou brutalitu a perverznost, je dnes veřejnosti nepřístupná. Kvůli bezpečnosti, říká ministerstvo vnitra, které zde skladuje dokumenty. Nejde však tolik o ty dokumenty jako spíš o bezpečnost těch, kdo do chátrající budovy vejdou. Jak tato obří šatlava, ve které žily až tři stovky trestanců, vypadá dnes? O tom si lidé mohou dnes udělat představu pouze z fotek na výstavě ve Slováckém muzeu. Oprýskané a praskající zdi, rozbitá okna, ale kupodivu celkem zachovaná vězeňská kaple s velkou rudou hvězdou v kupoli. Tady se prý estébáci převlékali za kněží a ve zpovědnici zjišťovali, co jim mukl zamlčel. V muzeu však nejsou jen fotky. Zaujmou hlavně výpovědi lidí, kteří věznicí prošli. "Do bot mi dali plíšky, od kterých vedly dráty ke stolní lampě, u které byl vypínač. Vyšetřovatel začal na psacím stroji psát nacionále a dával otázky. Odpovědi se mu ale nelíbily. Proto nařídil, abych se svlékl, lehl na kavalec a zašněroval boty. Zmáčkl vypínač a pustil do mě elektrický proud," vzpomíná Zdeněk Svoboda, odsouzený na 10 let těžkého žaláře. Vyšetřovatel Karel Hovězák na toto téma napsal: "Tito soudruzi nás sami vyzývali, abychom se šli podívat na novou vyšetřovací pomůcku, takzvané elektrické boty... Reakce vyšetřovance byla taková, že se celé tělo začalo kroutit a vyšetřovanec skákal v zoufalství až jeden metr vysoko... " Vítězslav Klíma, odsouzený k 25 letům žaláře, zase vzpomíná na Aloise Grebeníčka, otce bývalého předsedy KSČM: "Byl to den kopanců snad do všech částí těla. Když se jim to zdálo málo účinné, povalili mě na zem a Grebeníček mi několikrát skočil na hruď. Ale ani tohle asi neukojilo jeho zvířecí choutky. Hodili mě na postel, kde mě mlátili skoro do bezvědomí…" |
Které z vyšetřovacích praktik byly nejdrsnější?
Možná mučení elektrickým proudem, ale strašné bylo určitě i kruté bití téměř čímkoli, týrání hladem a zimou i psychické trýznění žen, kterým vyšetřovatelé hrozili likvidací jejich rodin.
Našli jste mezi vězni i nějaké známé osobnosti?
Určitě. Například Jana Haluzu, který byl jediným trenérem Emila Zátopka. Ten bohužel před dvěma lety zemřel. Byl zatčen v souvislosti s vizovickým farářem Antonínem Huvarem. Byla to celá skupina, která byla uvězněna za protikomunistickou odbojovou činnost.
Žijí ještě někteří ze zdejších vězňů?
Ano, například Vladimír Drábek, dnešní předseda Konfederace politických vězňů, nebo Anna Honová, jednatelka té organizace. Vystavujeme tu i její dopisy z věznice.
A z vyšetřovatelů, o nichž víte, někdo žije?
Možná ještě žije Alois Čáň.
Bylo těžké sehnat informace k období před první světovou válkou?
Bylo. Jsou to střípky, které jsme posbírali z různých archivů.
Tato věznice byla vazební?
Původně vznikla jako věznice krajského soudu a v roce 1951 se z jedné její části stala vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti. Ty dvě části byly pak od sebe odděleny dvojitým katrem. Tehdy se Státní bezpečnosti nedostávaly prostory.
Kolik vězňů tudy prošlo?
Existují seznamy, ale nejsou úplné. Určitě to byly nejméně stovky.
Které období bylo podle vás nejkrutější?
Bylo to drsné už od druhé světové války. V letech 1945 až 1948 tu byly popraveny víc než čtyři desítky lidí, kteří byli odsouzeni mimořádným lidovým soudem. Dalších pět mužů, politických vězňů, pak bylo popraveno po roce 1948.
