Zvláště když se všeobecně ví, že v demokratických zemích se vůbec žádné silnice nestavěly. Když jsem na jaře 1990 poprvé vyjel na festival nezávislé kultury do vídeňského Nachtazylu, nevěděl jsem cestou, kam studem s očima…
Zabývám se tématem komunistické mučírny v Uherském Hradišti. Měli jsme tam z obou větví rodiny zavřené lidi.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Nejmladší měl osmnáct let, zatýkalo ho jako nejtěžšího zločince několik bezpečnostních složek.
Napadlo mne dostat na jeviště inscenaci inspirovanou motivy z povídkové knihy Josefa Holcmana o teroru marxistického pokroku na jeho rodinu a další sedláky na Slovácku. Všichni ti škůdci a nepřátelé státu byli pracovití, skromní, hluboce věřící a hlavně nevinní lidé, s po generace odpovědným vztahem k půdě. Likvidace selského stavu na Moravě je jedním z nejtěžších zločinů komunismu.
Josef Holcman plasticky, s vášnivou touhou po pravdě, otevírá otázky, kterým se česká společnost tak dlouho vyhýbala, až se nestačíme divit... Hlasitě se ozývá zlatá mládež bagatelizující komunistický teror, pohodlně využívající svobody k poštěkávání po lidech, kteří mají bolestná stigmata z působení jejich ideových vzorů.
Kdyby setinu z toho, čím dnes napadají kořeny demokracie, vyslovili za jejich vysněného režimu, nestačili by si ani utřít sopel před bránou do uranových lágrů nebo pod oprátkou.
Kdo z těch obracečů diskurzu by našel odvahu kádrovat děti otce, který umřel po uranových lázních na rakovinu kostí, kecy, že jsou primitivní antikomunisté?
Novou hru "Cena facky" na reálné motivy z Holcmanových povídek pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti coby metaforu o dnešním zmatení pojmů napsal Karel Steigerwald. "Jednou mi to tvůj staříček řekl. V mučírně ho drželi od osmi ráno do pěti. Ve vedlejší místnosti ukrutně naříkala žena. Dali ho do vany s elektrickým proudem. Bili ho na chodidla, to rozvrátilo celý organismus. Řvali, ať se přizná. Obuli ho do bot a těmi botami do něj pouštěli proud. Smáli se, jak tancuje. Zešedivěl tam."
Před oprýskanými zdmi hradišťského kriminálu je památníček s devětadvaceti jmény popravených, zastřelených i umučených. Soud s vězením je nejodpudivější barák ve vzkvétajícím městě.
Podle Iniciativy za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti a občanského sdružení Memoria se v padesátých letech, v době hrůzných procesů inscenovaných komunistickou mocí, věznice stala místem utrpení stovek lidí. Byli trýzněni a vyslýcháni způsobem, který si v ničem nezadal s vyšetřovacími metodami gestapa.
Žádná ideologie nemůže omluvit hrůzy, které se jménem pokroku tady odehrály. Kdyby dnešní mladí "prokomunisté" chtěli dát najevo, jak je jim svoboda a demokracie v této zemi vzácná, podpořili by v Uherském Hradišti vznik památníku komunistické totality. O politických elitách země nemluvě.
Mám dojem, že kromě České republiky ho už mají všechny okolní postkomunistické státy.
