A esemeska pokračuje: "Tak jsem tu včera dostal chřipku a zaplatil 358 dolarů. 108 dolarů za klasickou konzultaci – doktor se zeptal, co mi je, kdy to začalo, jaké nemoci jsem měl dřív, poslechl mě a podíval se do krku. Jinak se se mnou moc nebavil. Profík. Pak jsem šel na výtěr, vyšel pozitivní a za injekci a léky jsem zaplatil dalších 250 dolarů."
Ne, nehodlám tuto epizodu použít k manipulaci ve prospěch desetikorunových poplatků, byla by sama o sobě falešná. Zdravotnický systém za oceánem pro nás není nic extra inspirativního, navíc je při cestách do ciziny zvykem, že za ošetření v ordinaci zaplatíme hotově a účet nám pak doma proplatí pojišťovna.
Ta epizoda má jiné poselství: všimněme si, kolik to ošetření opravdu stojí. Nic víc, nic míň. Mám ještě jiný příběh. Jeden
z předních neurochirurgů mi před pár dny dovolil, abych se dívala, jak operuje. Na stole leží mladý muž, ročník 1974. Nevidím jeho tvář, protože je přikrytá, vidím jen díru do hlavy, v ní mozek a nádor. Vidím ji přímo před sebou, vidím ji na obrovském monitoru navigačního systému, který znázorňuje přesnou lokalizaci nádoru.
Chirurg má oči zabořené v mikroskopu, s přesností setin milimetru odděluje tkáň. Ubíhá první hodina, druhá... Mladý muž bude žít.
Nechávám si ze zvědavosti sestavit jen letmý a hrubý účet. Nájem sálu: 8 tisíc za hodinu. Šití, roušky: 10 tisíc za operaci. Krev, léky: dalších 10 tisíc. Mzda pro operatéra a asistenta: dvakrát 350 korun za hodinu. Náklady na anestezii: 8 tisíc za operaci. Občas je potřeba v těle pacienta něco nechat: svorku za pět tisíc, železa, to když se operuje páteř, klidně za sto.
"Všechny výdaje jsou v cenách stejných s Evropou i Amerikou, leccos máme i dražší," podotýká onen lékař. "Dramatický rozdíl je ve mzdových nákladech. Jen tak to pojišťovny utáhnou."
Dnes a denně svorně brbláme v ordinacích nad poplatky, o to víc, že náš doktor zrovna přišel pozdě, ale je dobré za vším vidět také něčí zachráněný život a cenu té záchrany. Bývá hodně vysoká.
Poplatky mají zabránit tomu, aby se utrácelo bez rozmyslu (k čemuž systém "vše zdarma" neomylně svádí), a šetřit peníze na podstatné věci. Ano, jsou z tohoto pohledu prapodivné u miminek, jež leží v inkubátoru, a nemorální u starých, opuštěných a nemajetných lidí v ústavech.
Tam ovšem obnažily širší bolest: jak ostudný je přístup společnosti k nim, přičemž ostuda je to nikoli zdravotního, ale sociálního systému. A také toho, jaký k nim máme vztah my, jejich děti...
Pro nás ostatní žádám ke každému ošetření také účet, pane vrchní – ministře zdravotnictví Julínku! Nemyslím jen ten na poplatek, ale účet se skutečnou cenou, prostě jenom abychom to černé na bílém viděli. Třeba by nás pak těch třicet (šedesát, devadesát) korun přestalo tolik dráždit.
