A pouze jediný člověk dokázal v britských poválečných dějinách to, co Tony Blair.
Lady Margaret Thatcherová, která třikrát triumfovala jako ministerská předsedkyně konzervativců.
Počtem vítězství však to srovnání nekončí. Protože to, co znamenala lady Thatcherová pro svoji stranu, představuje Tony Blair pro labouristy. Dostal svoji stranu z hluboké krize, vtiskl jí vizi a program, o kterém dokázal přesvědčit voliče.
Politika Blairovy nové Labouristické strany psala novou kapitolu britských dějin. A nejen britských, Blairova osobnost výrazně modelovala evropskou i světovou scénu. Stejně jako se to o dvě desetiletí předtím dařilo Thatcherové.
Vlády v zemi se však labouristé tentokrát ujímají s nejmenší voličskou podporou, jakou kdy strana sestavující kabinet v moderních britských dějinách získala.
Parlamentní většina labouristů se oproti minulým volbám v roce 2001 smrskla takřka o dvě třetiny. Důvodem přitom není politika strany. Vždyť ta Britům zajistila stabilní ekonomiku, kterou jim může Německo či Francie jenom závidět. Tou příčinou odlivu nemalé části labouristických voličů od vlastní strany je právě osoba jejího vůdce. Je v tom hořká ironie i nevyhnutelná logika dějin.
Blair pomalu odchází, protože byl dlouho na vrcholu. Jako vůdce na sebe vzal největší odpovědnost a teď platí největší daň.
On vedl Británii po boku USA do Iráku. On Britům vysvětloval proč. A když nyní část britské veřejnosti těm důvodům nevěří, nevěří osobně Tonymu Blairovi. Na konci dlouhé volební noci Blair Britům řekl, že teď už je čas soustředit se na budoucnost.
Jeho politická kariéra však míří ke konci. Pro něho osobně prostě přišel čas odejít. Do historie však už vstoupil. Jako vítěz.