Izraelská dálnice číslo 1 se západně od Jeruzaléma noří mezi vyprahlé Judské hory. V roce 1948 zde Židé s Araby sváděli tvrdé boje o kontrolu jediného přístupu do obklíčeného Jeruzaléma.
Na konci října se v jednom z bývalých opěrných bodů, mošavu Neve llan, konalo neobvyklé "setkání po letech". Po sedmdesáti letech, přesněji řečeno.
Tak dlouho totiž trvalo odloučení československých Židů, kteří ještě jako děti útěkem do Dánska unikli holokaustu a osudu svých rodin. Dohromady je po dlouhé době svedlo pátrání badatelky Judity Matyášové.
Skupina 150 dětí - bez rodičů - odjela z Prahy do Dánska koncem roku 1939. Nacistická mašinerie si po rozbití Československa a spolknutí Polska dávala zimní pauzu. Židé pro ni sice byli občany druhé kategorie, kteří například nesměli vlastnit rádio, hranice ale zatím zůstávaly otevřené pro ty, co měli dostatek peněz nebo odevzdali majetek.
"Ještě za Berlínem jsem nevěřil, že jsem zachráněn"
Dánsko ve druhé světové válceDánsko vyhlásilo na začátku války neutralitu, přesto ho ale 9. dubna 1940 téměř bez odporu Němci obsadili. Potřebovali ho jako základnu k invazi do Norska. Okupace byla zpočátku poměrně mírná, v roce 1943 ale zesílil odboj a začaly represe. Do konce války zemřelo 3 000 Dánů. Většina z 8 000 dánských Židů unikla nacistickým zátahům, odbojáři jim pomohli utéct do Švédska. |
"Měl jsem velké štěstí," vzpomíná nyní osmaosmdesátiletý Dov Strauss na to, jak se dostal do skupiny mířící do Dánska. Zprávu se dozvěděl od jednoho z instruktorů, kteří organizovali výuku hebrejštiny a zemědělství - základů pro vznik vytouženého židovského státu v tehdejším Britském mandátu Palestina. Nikdy nezjistil, kdo a proč přesně vybral zrovna jeho.
"Měsíc po začátku světové války jsme šli na gestapo žádat o pas a nesměli jsme se těm pánům dívat do očí. Za měsíc nás zavolali do Prahy, že odjedu. Tak jsme jeli vlakem do Dánska. Ještě za Berlínem jsem nevěřil, že mám to úžasné štěstí a že jsem zachráněn," řekl iDNES.cz Dov Strauss.
"U Baltického moře vystoupíme z vlaku a přestoupíme na dánskou loď. A jaký rozdíl. Už ne ty černé uniformy a strach před nejistotou, najednou tak milé obličeje na lodi, smějí se s námi, dánské jídlo, koláče se smetanou. Tak jsme zachráněni, jsme mezi těmi šťastnými, kterým se podařilo přežít," psal ve svých vzpomínkách nazvaných podle věty z matčina dopisu Abys zůstal vždy s růžovými tvářemi.
Dov Strauss měl podobné štěstí ještě jednou. Když Němci zjara obsadili Dánsko, podruhé byl vybrán - tentokrát do skupiny, která už v prosinci 1940 vyrazila do Palestiny. Přes Skandinávii, Sovětský svaz, Bulharsko, Turecko a Sýrii.
Při otázce, jaké pro něj bylo setkání v Neve Ilan, se krátce zamyslí. "No, to bylo jistě něco zvláštního. Moc těch, kteří byli v mé skupině, už nežije, z mojí skupiny tam byla jen jedna paní z Prahy, Dáša Poláková. Ostatní jsem potkal až tam. Hardyho Bergera jsem viděl v létě 1940 a pak teď. Bylo to něco zvláštního a je to pro mě moc důležité," uzavírá rodák z Benešova nad Ploučnicí, který po roce 1989 získal zpět občanství rodné země.
"Spadla z nás léta a zase nám bylo patnáct"
Judit Shakedová - kdysi Zdenka Stiasná - si z Dánska vybavuje stesk po rodině i domovu. Oporou jí ale byla jak pěstounská rodina, hrdá, že jí může pomoci, tak kamarádi a kamarádky. S nimi sdílela zábavu, radosti, obavy i tajnosti mezi děvčaty. "Z každého setkání jsem čerpala síly," řekla iDNES.cz.
V Dánsku zůstala o něco déle než Dov Strauss. "Měla jsem štěstí, odcestovala jsem do Palestiny počátkem března 1941 ve druhé a poslední skupině, která takto odjela. Z Dánska přes Švédsko, skoro až k polárnímu kruhu, do Finska, od severu SSSR přes tehdejší Leningrad do Oděsy, po Černém moři do Turecka, Sýrie, Libanonu. Poslední hranici jsme překročili v Roš Hanikra. Kolik zemí? Kolik hranic? Vlaků, lodí, aut?" vypráví.
TEHDY A TEĎ: Na dvojici snímků vlevo je Zdenka Stiasná, nyní Judit Shakedová, vpravo pak Oskar (nyní Dov) Strauss.
V britské Palestině její skupina založila kibuc Gezer. Na ten v červnu 1948 zaútočil prapor jordánské Arabské legie - nejlepší součásti arabských vojsk ve válce - s podporou obrněných vozidel. Sedm desítek obránců vyzbrojených puškami a dvěma kulomety vzdorovalo čtyři hodiny (více o boji o kibuc čtěte zde).
"Po krutém boji, který stál život 28 našich bojovníků, nepřítel osadu dobyl. I můj první manžel padl, byla jsem vdaná něco přes rok. Sama jsem byla zajata," vzpomíná Judit Shakedová. Dcera, kterou při bojích nosila pod srdcem, se nedožila ani dvou let.
Víkendovému setkání v Neve Ilan předcházelo v jejím případě dopisování s badatelkou Matyášovou a díky ní obnovení spojení s dávnými přáteli. "V dubnu jsem se díky jejímu pátrání setkala s kamarádem, se kterým jsem se loučila v Dánsku před 72 lety. Setkání s dalšími v Neve Ilan bylo neuvěřitelné, na chvíli z nás spadla léta a bylo nám zase patnáct nebo šestnáct. Nezapomněli jsme na mnohé kamarády, kteří byli částí této naší minulosti a nejsou už mezi námi," říká.
Ne za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté
Setkání dvacítky pamětníků a jejich rodin - někteří z nich přijeli například z Kanady či z Jihoafrické republiky - bylo dosavadním vyvrcholením projektu Sofiina volba po česku. Osudy 150 "dětí" po celém světě mapuje Judita Matyášová spolu s kolegy od loňského roku.
Sofiina volba po ČeskuPodívejte se na web projektu |
"Jejich příběh může být inspirací pro nás i pro další generace," řekla iDNES.cz Matyášová. "Je o rodičích, kteří se nebáli své děti poslat do zahraničí, a o solidaritě dánských a švédských rodin, které českým dětem nezištně pomohly. Je také příběhem o přátelství, které přetrvalo desítky let."
Matyášová nyní doufá, že se najde sponzor, který význam projektu docení. "Celá dvouletá práce, kterou s kolegy děláme, probíhá na čistě dobrovolnické bázi. Žádali jsme u mnoha organizací či nadací v Čechách i v zahraničí, ale stále slyšíme, že to je 'just another holocaust story' nebo téma seniorů, které není moc populární," říká badatelka.
Příběh skupiny dětí, které pomohla spousta lidí v Dánsku a ve Švédsku, nebyl nikdy zmapován, historici o této záchranné akci moc informací neměli. "Teď je nikoliv za pět minut dvanáct, ale deset minut po dvanácté, většině těch pamětníků je téměř 90 let. Je dost složité jim vysvětlit, že k některým nemůžu přijet prostě proto, že nejsou peníze," říká Matyášová.
