Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvBývalý důlní potápěč z vyšetřování kauzy Orlických vrahů v rozhovoru reagoval na televizní seriál Devadesátky, který se vrací k zásadním kriminálním případům devadesátých let.
Podle jeho slov se televiznímu pořadu podařilo věrně popsat mravenčí práci tehdejších kriminalistů, ale on sám osobně se prý v seriálu nepoznává. „V seriálu je hodně věcí děláno nadsázkou, zřejmě pro oko diváka. Realita však byla úplně jiná,“ zhodnotil Tekiela televizní počin.
Sedmapadesátiletý potápěč přiznal, že od začátku celé akce si byl on i všichni jeho kolegové vědomi, že pomáhají vyřešit kriminální případ. „Kriminalisté nám nic netajili. Věděli jsme, že hledáme sudy a pletivo. Od začátku jsme ale byli vázáni mlčenlivostí.“
On sám přitom našel na dně přehrady sud a pletivo s ostatky. „Nebyl to žádný stres, psychická zátěž. Spíš se jednalo o to dobře se dívat, protože ten sud byl třeba už z půlky v bahně. A když se ten sud našel, hlásili jsme osádce na pontonu další postup, který jsme konzultovali,“ zavzpomínal.
Přiznal, že když hledaný objekt našel, nelekl se. „My jsme přesně věděli, co hledáme. Takže byla radost, že jsme něco našli, ale předpokládali jsme, že to je to, co hledáme,“ dodal.
Dokonce i lokality, ve kterých potápěči měli hledat, byly předem přesně určeny a kriminalisté si tak už před samotným nálezem byli téměř jistí, v jakých místech se mrtvoly podaří najít.
„To co předpokládala policie, že tam je, tak jsme vše našli,“ zavzpomínal potápěč. Všiml si, že z jednoho sudu čouhaly vlasy, ale že jeho samotné plné otevření řešili až kriminalisté. „Nic jsme neotvírali, nic jsme nezkoumali, veškeré otevírání a pitvy se prováděly na Ústavu soudního lékařství v Praze,“ doplnil.
Patnáct minut na práci, čtyřicet na dekompresi
Upřesnil, že každý z potápěčů měl pouhých 15 minut na samotnou práci pod hladinou, na celý průzkum. Do toho se přidaly ještě tzv. dekompresní zastávky, kde každý strávil dalších 40 minut.
„Takže jeden ponor trval skoro hodinu,“ vysvětlil v Rozstřelu. Tekiela sám měl na Orlíku celkem 18 ponorů. „Jeden sud se našel třetí týden a pletivo poslední týden akce, když se řeklo, že když už se nic nenajde, tak se akce ukončí a povedlo se najít ten sud.“
Horor z devadesátek. Osudy orlických vrahů třicet let od případu |
Co ho potěšilo, byl kamarádský přístup kriminalistů. „Veškerá komunikace byla perfektní. Měli jsme krásné počasí, bylo slunečno. Nějaké pachy? Možná kdo ví, jak „voní“ rozpadající se maso, tak možná cestou pod Žďákovský most jsme na jednom místě v lese cítili - ale mohla to být nějaká zdechlina,“ usmál se. „Prostě tam bylo vše - kromě sněhu.“
Důvodem, proč policie tehdy využila pomoci od ostravských potápěčů, jejichž specializací jsou ponory v důlních podmínkách, byl prostý.
Měli totiž lepší technické vybavení a dokázali se potopit až do dvojnásobné hloubky, než potápěči od policie. „Ponořil jsem se až do hloubky 66 metrů, což bylo nejhlouběji v celé mé kariéře“, dodal bývalý ostravský potápěč.
Tekiela dodal, že ještě v současné době je také s jedním z vyšetřovatelů v kontaktu. A doufá, že až se koronavirová situace uklidní, mohli by na „divoké devadesátky“ zavzpomínat společně.
