Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvV médiích i na sociálních sítích vyvolal velký rozruch rozhovor pro server Echo24.cz, ve kterém Jan Jirák kritizoval některé novináře za to, že otevřeně „fandili“ Petru Pavlovi a Andreje Babiše automaticky označili jako „zosobněné zlo“.
Novináři měli představu o výsledku voleb
„Rozhodně jsem měl pocit, že alespoň u části médií byla zřetelná představa, jak by prezidentské volby měly dopadnout. Bylo to znát na tom, jak se chovají ke kandidátům, ať už během rozhovorů s nimi nebo při referování o nich,“ říká Jan Jirák.
„Nakonec to bylo patrné i z reakcí, které se po volbách objevily ve vítězném štábu. Myslím si, že určitá forma natěšení na tento výsledek se dá u části novinářů vysledovat,“ vysvětluje profesor Jirák.
„Skutečně docházelo k tomu, že jeden kandidát měl více klidu a prostoru na vyjádření a druhý byl častěji přerušován, častěji konfrontován se svými staršími výroky. Byla tam tedy určitá míra jakési, řekněme, snížené rovnováhy.“
Jan Jirák poté čelil otázce, zda nebylo na druhé straně správné oponovat ze strany moderátora či toho, kdo vede rozhovor, ve chvíli, kdy Andrej Babiš neodpovídal na otázku, případně vyslovil nepravdu, bývalého premiéra přerušit a jeho vyjádření korigovat.
Babiš si za to může sám
S tím Jirák souhlasí. Podle něj si za chování novinářů i za konečnou prohru do jisté míry skutečně může Andrej Babiš sám. „Nepochybně to k tomu přispělo, to máte naprostou pravdu. Tohle nepochybně hrálo velkou roli. Tam se ani nedá mluvit o neobratnostech, ale i vyloženě o výmyslech a možná i faulech. Proto jeho důvěryhodnost rychle klesala.“
„Stálo by ale za rozbor podívat se na to, proč (Andreje Babiše) i přes to volilo takové množství voličů. Podle mě volili Babiše ne proto, že by ho chtěli za prezidenta, ale protože nechtěli, aby stal prezidentem Petr Pavel,“ míní Jirák.
Faktem však podle něj bylo to, že když se nepravdy či nepřesné informace dopustil Petr Pavel, média k němu nebyla tak kritická, jako k jeho oponentovi, případně dokonce mlčela. Například když bývalý náčelník Generálního štábu AČR tvrdil, že prezident má po volbách tři pokusy na jmenování premiéra. „A to je to, na co reaguju. Že tam bylo znát určité stranění.“
Podle Jiráka proto bylo před volbami jasně viditelné, že významná část českých novinářů skrytě či otevřeně projevila sympatie vůči Petru Pavlovi. „Ale na druhé straně bych to neoznačil jako kampaň.“
Ocitli jsme se ve „spirále mlčení“
„Kampaň předpokládá nějaké promyšlené jednání, nějakou koordinaci. Myslím si, že tady to mělo spíš charakter určitého emocionálního vzedmutí. Lidé, kteří jsou v podobné pozici, mají tendenci své emoce spontánně koordinovat,“ navazuje profesor Jirák.
„V tomto případě se část novinářské obce skutečně identifikovala s představou, že jejich pocity a jejich náhled na průběh a výsledky voleb jsou nějakým způsobem důležité. A to se trochu míjí s tradiční představou, že novinář je nezúčastněný pozorovatel. Možná tím vstupujeme do nové etapy žurnalistiky,“ myslí si.
Řekl, že německá politoložka Elisabeth Noelle-Neumannová přišla kdysi s takovou metaforu, které říkala „spirála mlčení“. „Jednoduše řečeno, když člověk zastává názor, o kterém si myslí, že ho nezastává většina lidí kolem něj, tak má tendenci ho neříkat, mlčet. A naopak, když si člověk myslí, že zastává postoj, který kolem něj zastává dost lidí, má tendenci ho říkat nahlas,“ uvažuje Jirák.
„A výsledkem je, že některé názory jsou slyšet čím dál tím méně a některé jsou slyšet čím dál tím více,“ rozvíjí Jirák myšlenku proslulé politoložky.
„Otázkou je, kde se člověk dozví, které názory jsou většinové a které menšinové. Odpověď? Nejčastěji z médií. Čili média svým způsobem bezděky definují, o čem se bude mluvit a co není jaksi salonně přijatelné, co se nehodí.“
Emoce vítězí nad racionalitou
Tak to může fungovat i mezi novináři, kde před volbami převážilo většinové mínění, že Petr Pavel je lepší volbou. Opačný názor tak zůstal menšinový nebo skrytý. „Neřeknou (menšinový názor) proto, že mají pocit, že by s ním zůstali osamoceni. Člověk je zvíře žijící ve smečce. Má v sobě evolučně zabudované, že se bojí zůstat samo, protože jedině v tom stádečku je nějaké bezpečí.“
Navíc podle Jiráka v tuto chvíli v českých médiích převládla emoce nad racionalitou. „Emocionalita je živená způsobem komunikace, kterou umožňují sociální média. Ti, kteří se účastní komunikace na sociálních sítích, dlouhodobě upřednostňují emoce před racionálním uvažováním.“
„Nikdy se nikdo nikoho nezeptá, proč to či ono na Facebooku nebo Instagramu „lajknul“. Stačí jenom kliknout a jedeme dál. Emoce je nesmírně snadná. Podle mého laického přesvědčení si takový uživatel zvykne, že vyjadřovat emoce bez přemýšlení je normální. Ale já si to nemyslím,“ upřesňuje expert.
Méně pravdy, více bezpečí
V další části Rozstřelu odpovídal Jirák i na otázku, zda má pod patronací státu fungovat úřad, který by se na oficiální úrovni zabýval potíráním desinformací. „Možná, že je potřeba si přiznat, že některé zveřejněné informace mohou, obrazně řečeno, nahrávat nepříteli.“
„Pokud bychom seznali, že zažíváme takovouto situaci, tak je asi nějaká regulace potřeba. Ale je třeba si říct, že to není zadarmo. Pokud se to prosadí, tak za to budeme platit určitou daň tím, že informací k věření i nevěření bude méně. A svět se ochudí.“
Svět tak může být pravdivější, ale i méně svobodný. „Nebo naopak méně pravdivý, ale bezpečnější. My jsme si zvykli na představu, že náš svět je beze zbytku pochopitelný. Čím dál tím více se ale přesvědčujeme o tom, že to není pravda. Myslím si, že se musíme naučit žít ve světě, kterému nerozumíme, že nám prostě nic jiného nezbývá,“ uzavírá Jirák.
Jaká by měla být role veřejnoprávních médií? Jak se mění vnímání novinářské profese? Funguje v současných médiích autocenzura? A neposouvá se novinařina stále více od informování k vysvětlování a názorové žurnalistice? I na to odpovídal profesor Jan Jirák v pořadu Rozstřel.