Co je dnes v Česku v oblasti ochrany zvířat největší problém?
Co se týká počtu zvířat, tak největším problémem jsou určitě velkochovy. To znamená hospodářská zvířata chována na maso nebo mléko. Pak to jsou kožešinová zvířata, i když těch je méně.
Právě proti chovu těchto zvířat - v Česku to jsou zejména lišky a norci - dlouhodobě protestujete. Jak se vyvíjí situace na českých kožešinových farmách?
Zejména výrazně poklesl jejich počet a tím i množství zabitých zvířat. Farem je nyní jen jedenáct, z toto asi čtyři jsou větší s chovnou kapacitou nad 1 500 zvířat. Podmínky v nich se liší. Zatímco například v Dolní Cerekvi se je snaží zlepšovat, třeba v Křižanovicích se nezměnily.
Čím to je, že počet farem tak poklesl?
Může to být tím, že se zlepšuje povědomí veřejnosti o tom, co za kožešinovou módou stojí a lidé nechtějí podporovat týrání zvířat. Druhý důvod může být, že čeští chovatelé nejsou schopní konkurovat chovatelům z jiných zemí. Tím, že farmy krachují, tak mají samozřejmě méně peněz na ošetřování zvířat a na zlepšování podmínek, ve kterých žijí. Měly by být zakázány hned a nemělo by se čekat, až jednou samy vymizí, i když to vypadá, že to k tomu skutečně spěje.
S jakými následky se zvířata na farmách nejčastěji potýkají?
Pokud pomineme etické hledisko, kdy podle nás není přijatelné zabíjet zvířata kvůli kožešinám, tedy módním výstřelkům, je problém v podmínkách, ve kterých se chovají. Pobývají v malých drátěných klecích, které ani nemají pevné dno. Je to z toho důvodu, aby se nemusely čistit a výkaly mohly propadat rovnou pod klece. Zvířata mají různá poranění a nejsou tam dodržovány jejich přirozené potřeby.
Například norek je napůl vodní živočich, ale na kožešinové farmě má vodu maximálně jen k pití. Důsledkem nedodržování základních potřeb zvířata trpí různými poruchami chování. Je to například takzvaná stereotypie, tedy bezúčelné, neustále se opakující pohyby, dále sebepoškozování nebo agrese vůči ostatním zvířatům. U lišek se to někdy projevuje i tím, že požírají vlastní mláďata.
Jak se mění podmínky v cirkusech, na které se také zaměřujete?
V poslední době jsme žádnou výraznou změnu nezaznamenali. Počet cirkusů se zvířaty sice klesá, ale nijak výrazně. Problém je, že cirkusy mají v České republice hodně silnou tradici. Nevím, jestli za to může Eduard Bass nebo někdo jiný. Je to tady hodně zakořeněné v chápání lidí i obecně v české kultuře.
Není i vzhledem k této tradici příliš radikální váš požadavek, aby cirkusy fungovaly úplně bez zvířat?
Tradice je obecně problém překonat a určitě to ztěžují. Nicméně to pro nás není překážkou, abychom v kampani dál nepokračovali a nesnažili se veřejnost přesvědčit, že zvířata v cirkusech nepotřebují. V posledních letech navíc roste nové cirkusové hnutí, kam patří Cirque du Soleil nebo La Putyka, které už zvířata vůbec nepoužívá a je založené čistě na lidském umění. Jeho vzestup může pomoci lidi přesvědčit, že cirkus může být hezký i bez zvířat.
Další vaše téma je testování produktů na zvířatech. Kterých se to v Česku týká nejvíce?
Zejména myší, potkanů a králíků. Některé pokusy se ještě provádí i na psech a kočkách, ale těch je už opravdu minimum. Hodně spolupracujeme například s vysokými školami, kdy se snažíme nahrazovat pokusy a pitvy různými alternativními metodami. Třeba na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy se podařilo nahradit pitvy bezobratlých živočichů počítačovými programy.
Radikálové hází špatné světlo na všechny ochránce zvířat
Jak se vaše sdružení za dvacet let proměnilo?
Hodně. Zpočátku nemělo jednotnou strukturu, byly to spíše pobočky, které vznikaly v různých městech. Postupem času se to sjednotilo. Z původní sítě aktivistů vznikla docela progresivní organizace, která si vybudovala jméno a stala se členem různých mezinárodních koalic. Změna je také v tom, že zatímco dříve jsme se věnovali mnoha tématům, v posledních letech jsme se rozhodli soustředit jen na pár z nich a více do hloubky, aby práce byla kvalitnější.
Advokáti zvířatSdružení Svoboda zvířat vzniklo v roce 1994. Dlouhodobě vede kampaně, aby se na zvířatech nedělaly pokusy, nebyly v cirkusech a nechovaly se kvůli kožešinám. Kromě toho organizuje osvětové akce, petice, demonstrace nebo ochutnávky veganských jídel. Vydává také informační materiály, připomínkuje návrhy zákonů, nebo učí na školách ekologickou a etickou výchovu. Organizace sídlí v Plzni a Praze. Zhruba 90 procent příjmů dostává od drobných dárců a z členských příspěvků. Činnost sdružení zajišťují zejména dobrovolníci. “V posledních letech je ale více než dříve obtížnější je pro toto téma zaujmout, nadchnout a udržet delší dobu,“ říká Lucie Moravcová, která působí ve Svobodě zvířat třináct let, od roku 2010 v jejím čele. |
Co vnímáte jako váš největší úspěch?
Určitě prosazení zákazu testování kosmetiky na zvířatech v Česku v roce 2004, zatímco v celé Evropské unii to bylo až o devět let později. Za velký úspěch také vnímám to, že se nám podařilo do zákona na ochranu zvířat prosadit zákaz používání nově narozených primátů, žiraf, nosorožců, hrochů a některých dalších druhů v cirkusech. Podíleli jsme se také na zákazu obchodování s veškerými tuleními výrobky v Evropské unii.
Když loni v listopadu utekly z farmy v Dolní Cerekvi na Jihlavsku dvě stovky norků a Svoboda zvířat byla podezírána, že jim otevřela klece, tak jste si postěžovala, že jste z těchto věcí obviňováni neustále (více čtěte zde). Čím si to vysvětlujete?
Nakonec se k tomu přihlásila skupina Animal Liberation Front (ALF), která je anonymní a víceméně utajená. Nikdo neví, kdo za tím stojí a je těžké z toho někoho obvinit. Kdežto naše organizace i tím, že působí na české scéně už takovou dobu, kampaně jsou docela viditelné, kožešinami se velmi zabýváme a neustále zveřejňujeme nové záběry, tak jsme hned první na ráně. Myslím, že jsme trochu obětní beránek.
Jak vnímáte podobné radikální akce?
My s těmito aktivitami a jakýmkoliv porušováním legislativy nesouhlasíme. Nemyslíme si, že třeba vypouštění zvířat z kožešinových farem má nějaký smysl. Navíc vypuštěná zvířata ve volné přírodě většinou nepřežijí nebo z nich bývá hodně pochytáno zpátky. Tyto aktivity vrhají špatné světlo na všechny organizace na ochranu zvířat. Jsem přesvědčená, že běžná veřejnost neumí rozlišovat mezi normální organizací a nějakými radikály z ALF. Ztěžuje to práci těm, které se snaží postupovat legální cestou a osvětou u veřejnosti.
Petice za zákaz chovu kožešinových zvířat Ukažte to vládě:
4. srpna 2014 |
Udělalo sdružení během dvaceti let činnosti nějakou akci, která byla za hranou?
U úplných počátků jsem nebyla. Vím z vyprávění, že byla problematická kauza Velké pardubické. Nerada bych se k tomu ale vyjadřovala, protože nevím přesně, jak to bylo (aktivisté v roce 1992 vběhli před Taxisovým příkopem na dráhu mezi běžící koně, zakročila proti nim policie - pozn. red.).
Jak hodnotíte rok a půl starý výrok mluvčího Státní veterinární správy Josefa Dubna, který pro server Ekolist uvedl: „Svoboda zvířat je trochu zvláštní pseudonáboženská organizace, jsou to vegetariáni a vegani, kteří se snaží manipulovat veřejnost.“?
Ten výrok si pamatuji. Jsme na to trochu zvyklí, protože pan Duben obecně moc nemá rád organizace na ochranu zvířat a nás zvlášť. Je to samozřejmě nesmysl. Myslím si, že Státní veterinární správu hodně dráždíme tím, že zveřejňujeme záběry z míst, která má kontrolovat a kde poukazujeme na nedostatky a na trpící zvířata. Odtud pravděpodobně plyne taková forma slovní agrese, jinak si to neumím vysvětlit.
Biopotraviny pro nás nejsou konečným řešením
Vaše akce a kampaně jsou hodně výrazné a snaží se šokovat. Je dnes těžší lidi zaujmout na téma ochrany zvířat, než to bylo dřív?
Určitě je to těžší. Myslím si, že to souvisí s rozvojem internetu, sociálních sítí, protože vjemů, které dnes mají lidé k dispozici, je strašně moc. Kampaně musí být opravdu promyšlené, přitažlivé a něčím šokující, aby zvítězily v konkurenci ostatních informací, které se na lidi valí ze všech stran.
Co se vám osvědčilo, že nejvíce zabírá?
Nejvíce zabírá zveřejnění reality. Třeba záběrů, jak to vypadá na kožešinových farmách, nebo co se děje v laboratořích. To jsou totiž věci, které vám chovatelé, producenti nebo majitelé těch zařízení neukážou. Samozřejmě nechtějí, aby veřejnost viděla, v jakých podmínkách zvířata žijí, nebo co tam s nimi provádějí.
Tím jak roste v Česku obliba biopotravin, zajímají se lidé více o to, v jakých podmínkách zvířata žijí?
Tento trend tady je. Ale naše organizace k tomu přistupuje tak, že by zvířata neměla být využívána k užitku člověka. Pro nás tak biopotraviny - jako třeba biomaso - nejsou úplně konečným řešením. Spíše doporučujeme vegetariánství nebo veganství. Určitě ale biofarmy a biovýrobky jsou ke zvířatům šetrnější a jakýkoliv takový posun schvalujeme a máme z něj radost. Celkově vnímáme, že se lidé o práva zvířat více zajímají a jsou k tomu citlivější.
Jsou tu už dnes dostatečné zákony na ochranu zvířat před týráním?
Úplně ne. Když se podíváte na zákon na ochranu zvířat, tak je moc hezky napsaný, že to až vypadá, že by k týrání vůbec nemuselo docházet. Jenže bývá velký problém s vymáháním jeho dodržování. Úředníci týrání často posuzují velmi benevolentně. Potíž je také v tom, že je na každé zvíře používán jiný metr. To, co je třeba považováno za týrání u psa, není považováno za týrání u krávy. V tomto naše zákony ještě pokulhávají - například ve srovnání s Rakouskem, které má jedny z nejlepších zákonů na ochranu zvířat v Evropě.
