Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát zdravotní sestrou?
Už když jsem byla malá. Moje máma byla nemocná, zemřela, když jí bylo jen 39 let. Zůstaly jsme po ní čtyři děti bez otce. Mámě jsem pomáhala, když byla nemocná, a nastoupila jsem také na zdravotnickou střední školu. Když umřela, chtěla jsem toho nechat, ale nakonec jsem školu dokončila. Uvědomila jsem si, že strašně ráda pomáhám lidem. Jednu dobu jsem pracovala jako sociální pracovnice, měla jsem na starost pět set Romů.
Kde to bylo?
Na slovenském sídlišti zvaném Dúžavská cesta nedaleko Rimavské Soboty. Moc mě to ale nebavilo, seděla jsem věčně v kanceláři, dělala administrativu, bylo to nezáživné. Spousta lidí mě ale znala z nemocnice, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra, takže si mě vážili.
Po škole jste tedy nastoupila hned do nemocnice?
Ano, v jedné slovenské nemocnici jsem nastoupila na neurologii, oddělení JIP, kde jsem zůstala devatenáct let. Když moje děti začaly studovat na vysoké škole, rozhodla jsem se zkusit pracovat v Rakousku. Práci tam mi sehnala spolužačka ze střední. Ale neuměla jsem slovo německy.
Přesto jste to zkusila?
Ano, nastoupila jsem jako ošetřovatelka, měla jsem na starost paní, která byla po mrtvici. Dva týdny předem jsem si alespoň na papír napsala fráze - jak se jmenuji, pozdrav a podobně. Vzala jsem si dovolenou z práce a nastoupila na dva týdny tam, na zkoušku, a zalíbilo se mi to. To bylo v roce 2003, vydržela jsem tam nakonec sedm měsíců a pak jsem šla dělat ošetřovatelku do dalších rodin, dala jsem výpověď v nemocnici a jezdila pracovat do Rakouska.
Zdravotní sestry ke stávkové pohotovostiMinulý týden byla vyhlášena stávková pohotovost zdravotnických odborů z důvodu nedodržení slibu plošného desetiprocentního nárůstu platů. Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že odměny lékařů a sester setrvale rostou od roku 2014. Každoroční nárůst tvoří průměrně 4,5 – 6 %. V roce 2017 došlo k nárůstu oproti předchozímu roku o 7 % u lékařů a u sester dokonce až o 12 – 13 %. Podle České asociace sester ale stávková pohotovost není efektivním krokem k řešení situace. Hlavní prioritou je podle asociace udržet pravidelný růst platů zdravotnického personálu. Nedostatek sester je pak podle asociace způsoben jejich přetěžováním v neuspokojivých pracovních podmínkách s neadekvátním platovým ohodnocením. „Je potřeba upravit současné náročné pracovní podmínky a zajistit zdravotníkům rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Sestry a další zdravotníci si nyní kompenzují svůj nižší příjem druhým pracovním úvazkem, případně nadměrnými přesčasy, což je ve směnném provozu velmi vyčerpávající. Strategičtější je tedy vytrvat v úsilí o férové zvyšování základních složek platů zdravotníků, neboť tyto profese jsou pro společnost zásadní,“ říká prezidentka asociace Martina Šochmanová. |
V současné době ale pracujete v neratovické nemocnici. Proč zrovna tam?
Přistěhovali jsme se za dětmi, které bydlely v Praze. Pořád jsem ale dojížděla do Rakouska, později také do Německa. Manžel měl ošetřovatelský kurz ze Slovenska, který ale v Česku neplatil. Musel si udělat nový kurz, jenže ho stejně nechtěli zaměstnat, protože má leukémii a je po transplantaci kostní dřeně. Nakonec získal místo v Nemocnici Neratovice a já přišla za ním, když na interně sháněli zdravotní sestry. Později jsme dostali byt od nemocnice, abychom nemuseli dojíždět z Prahy, a tak tu teď i bydlíme.
V čem se nejvíc liší práce v české nemocnici a ošetřovatelky, která se stará o lidi, kteří jsou doma?
Určitě v přístupu k pacientovi, který je v domácím prostředí, stará se o něj rodina a navíc jsem tam já. Mám na starosti jediného pacienta, ne jako v nemocnici, kde jich mám víc najednou. Teď mám paní, která je napojena na umělou plicní ventilaci, má žaludeční sondu a veškeré přístroje jako v nemocnici, ale je doma. Na jednu stranu je to výhoda, na druhou stranu si uvědomujete, že tam vždycky není po ruce lékař, takže když se něco stane, musíte jednat.
S pacienty trávíte spoustu času. Jaké mezi sebou máte vztahy? Daří se vám držet profesionální odstup?
Co se týče pacientů v nemocnici, tam už jsem si zvykla, dokážu si udržet odstup, i když mě pořád dostane, když například zemře někdo mladý. Ale u pacientů v Německu je to jiné. O současnou pacientku se starám už třetím rokem. Jezdím k ní vždy na tři týdny, další tři týdny jsem doma, takže tam dohromady strávím půl roku. Má sice amyotrofickou laterální sklerózu, je ochrnutá, ale rozumově vnímá všechno. Je pro mě jako rodina. Když pláče, pláču s ní. S pacientem v Německu jsem do doby, než zemře nebo jde do domova seniorů. Nikdy například nezapomenu na rodinu, kterou jsem měla před čtyřmi roky v Rakousku. Byla jsem u nich tři roky, byla jsem jako člen rodiny, dostávala jsem od nich dárky. Ale je to různé, musíte mít štěstí, někteří lidé mě třeba brali jako služku.
Jak se k vám chovají čeští pacienti? Reagují nějak na to, že jste Romka?
Nevím, jestli mám štěstí na lidi, ale v Česku jsem se nikdy nestřetla s žádnými rasistickými poznámkami. Někteří pacienti jsou maximálně překvapení, když k nim poprvé přijdu, ale žádný mě nikdy neodsoudil. To se mi stalo na Slovensku a v Německu, v Česku nikdy.
Eva Berkyová
|
Jakou negativní zkušenost odtamtud máte?
V Německu se mi stalo, že jsem přišla k pacientce a měla jsem s sebou kolegyni, která mě měla zaučit. Řekla mi, že slyšela, že mě ta paní nechce, protože jsem Romka, že kvůli tomu i volala do agentury. Ta paní mě nechala dělat všechno, třeba obstarat zahradu, měla jsem třeba vyplít hrášek. Přijela ke mně na vozíku a kritizovala, že to nedělám dobře, všechno bylo špatně. Dělala jsem, co mi řekla, a nakonec mi řekla, že si to rozmyslela a že můžu zůstat, ale já to odmítla.
A jakou konkrétní špatnou zkušenost máte ze Slovenska?
Setkala jsem se s pacientem, který si ode mě nechtěl nechat píchnout injekci. Moje kolegyně mu řekla, že pokud na tom trvá, tak zkrátka injekci nedostane. Nakonec si to rozmyslel.
Možná, že v nemocničním úboru přeci jen máte větší respekt. Neslýcháte nějaké narážky, když jdete po ulici?
Napadlo mě to samé, ale ani na ulici jsem se s tím nesetkala. Nevím, asi mám opravdu štěstí na lidi. Když se říká, že tu je větší diskriminace než na Slovensku... nevím, viděla jsem to všude okolo, ale tady jsme s mužem šťastní.
V českých nemocnicích momentálně chybí asi dva tisíce zdravotních sester. Čím to je podle vás způsobeno?
Nízkými platy, to je určitě na prvním místě. Jenže dále to jsou pracovní podmínky, protože čím dál tím víc ztěžuje práci administrativa. Vystudovaly jsme, abychom se staly zdravotnickými pracovnicemi, ale místo starostí o pacienty se musíme neustále zabývat dokumentací a na pacienty nemáme čas. Proto české sestry radši odchází do zahraničí, kde si za dva týdny vydělají víc než tady za dva měsíce a navíc mají jinou pracovní náplň.
Jakou?
Zdravotní sestra v Německu nemůže odebírat krev nebo píchat injekce, to dělají lékaři. Na oddělení JIP tam je jedna sestra na jednoho pacienta. Sestry se nestarají o hygienu, nepřebalují pacienty, to dělá ošetřovatel. Je tam mnohem víc personálu. Sestry mají počítač, na kterém mají napsané údaje o pacientovi. My všechno musíme zaškrtávat ručně.
Kolik času vám administrativa zabere?
Je to tak padesát procent pracovního času. Děláme ji každý den, musíme zapsat veškeré údaje o pacientovi, příjem, propouštění, léky...
Proč tedy také neskončíte s prací v Česku a nejdete nastálo do zahraničí?
Protože kdybych chtěla pracovat v nemocnici v Německu, musela bych udělat rozdílové zkoušky, což by možná nebyl takový problém. Ale nechtěla bych tu nechat manžela, který neumí německy. Nemyslím si ale, že bychom tam byli šťastnější. Němci jsou chladní. Češi a Slováci mají například jiný přístup k nemocným členům rodiny. Němci se příbuzných často nezeptají, jak se mají, nezajímají se, nejsou k nim vůbec přívětiví.
Mám několik kolegyň, které by rády do zahraničí odešly, ale neumí německy. Když jsem nastupovala do Rakouska já, nároky na to umět německy nebyly nijak velké, teď už se na to klade větší důraz. A už tenkrát to pro mě bylo hrozné. Bylo mi čtyřicet let, měla jsem štěstí, že dcera mojí pacientky byla učitelka a ve třídě měla slovenské děti, které mi překládaly, co jsem potřebovala. Jinak jsem se učila sama a zvládla jsem to.
Co si myslíte o tom, že zdravotní sestra musí vystudovat střední školu a alespoň jeden rok vysoké školy?
Jsem proti tomu. Studium jde na úkor praxe. Jsme sestry, máme se starat o pacienty, lékař je ten, který ví, co a jak podat, jak léčit. Pět let studia pro zdravotní setru je zbytečné.
Průměrný plat zdravotních sester se pohybuje okolo 31 tisíc hrubého. Do příštího roku mají přislíbeno navýšení platů o dva tisíce korun. Kam si myslíte, že by platy zdravotních sester měly narůst, aby odpovídaly tomu, co dělají?
Je to málo, nejsme dobře ohodnoceny. Některé nemocnice neumí sestry motivovat k tomu, aby zůstaly. Jsou nějaké příplatky, ale nejsou adekvátní. Když nastoupí sestra, která vystudovala bakaláře, má stejný plat jako sestra, která tu práci dělá 20 let. A když to srovnám třeba s tím Německem, tam je průměrný plat okolo 75 tisíc korun na měsíc. Ale netroufám si říct, kolik by měla být minimální mzda, to záleží na okolnostech práce.
Ve zdravotnictví pracujete od roku 1984. Co se od té doby změnilo?
Kromě mnoha metod a přístrojů, které nám ulehčují práci, určitě vztahy mezi zdravotnickým personálem. Na odděleních jsme dřív byli jako rodina, lékaři se sestrami úzce spolupracovali. Teď tomu tak není, protože na to není čas. Lidskost vymizela. Je to vidět i u pacientů, že se doba změnila. Lidé jsou ve stresu, jsou zrychlení, často ani nepoděkuji za péči, kterou jsme jim věnovali. Přitom by stačilo, kdyby přišli a poděkovali, ale to se stane jen málokdy.
Potěšil vás někdy nějaký pacient?
Ano, zrovna asi před měsícem. Rodina pacienta, který byl kvůli tracheostomii připojený na umělou ventilaci, mě i manžela, který pracuje na stejném oddělení, pozvala na svoji oslavu narozenin.
A měla jste někdy naopak v nemocnici strach?
Ano, to se také stalo, na neurologii jsme měli pacienty s nádory mozku, kteří byli agresivní, házeli po nás věci. Naučila jsem se, že si musíte vydobýt respekt, ukázat pacientům, že si na vás nesmí dovolovat.
Přemýšlíte o tom, že byste někdy odešla ze zdravotnictví?
Ne, to mě nikdy ani nenapadlo. I za cenu toho stresu.
