Veronika Čechová má muže, který je původem z Ghany, proto jsou její dvě děti tmavší pleti. Nedávno je vzala na jedno z pražských hřišť, nedaleko místa, kde rodina žije. V jednu chvíli udělal její syn něco, co neměl, Čechová ho proto napomenula a dítě se rozbrečelo. To přilákalo pozornost muže, který na ni z jednoho z nedalekých bytů začal pokřikovat.
„Křičel na mě, že tohle hřiště je jen pro ‚bílý‘, dál křičel něco jako ‚zku***nej negr, smrt‘. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nechala syna dohrát si na hřišti a pak se sebrala a šla domů. Tam to na mě dolehlo, bylo mi to strašně líto. První, co mi prolétlo hlavou, bylo, že tomuhle budou muset čelit moje děti celý život,“ říká Čechová.
Nikdo jiný na hřišti nebyl a Čechová neviděla, z kterého okna to přesně bylo. Čechová to nechce nechat jen tak. Plánuje se na hřiště vrátit se sestrou a zjistit, kdo na ni pokřikoval. Je to prý její první podobná zkušenost, ale už dřív zaznamenala, jak se na její děti lidé opovržlivě dívají.
Podobnou zkušenost má také Kateřina Butaki, která má dvě děti s partnerem z Afriky. „Kluci se narodili v Mostě, tam jsme zažívali neuvěřitelný rasismus. Měli jsme sousedku, která na nás volala policii kvůli tomu, že rušíme noční klid, přitom jsme jenom leželi v posteli. Museli jsme se zbavit spousty hraček, které dělaly rámus, aby si paní nestěžovala, ale vadilo jí i třeba to, když jsem si zpívala,“ vzpomíná Butaki.
Po rozchodu s manželem před dvěma roky se s dětmi přestěhovala do rodného města Skalná. Tam vyvstaly problémy ve školce, kde si učitelky s dětmi odlišné barvy pleti nedokázaly poradit.
„Říkaly, že na tuto mentalitu nejsou zvyklé, pořád v nás hledaly chyby. Jednou na mě pokřikovala nějaká paní z balkonu, nadávala dětem do řvoucích černochů. Cítila jsem neustálý tlak, že jsme pořád na očích,“ vypráví Butaki.
S dětmi se proto nakonec odstěhovala do Prahy. „Sice tu také občas narazíme na rasismus, ale lidé už jsou tu více zvyklí na odlišné kultury. Přístup ve škole je úplně jiný, lepší. Je to tu pro nás příjemnější,“ dodala Butaki.
Situace se zhoršila před třemi lety
Ačkoliv policejní statistiky neevidují počet udání na základě rasismu, ženy a děti, které se setkaly s rasismem, se prý stále častěji obracejí na organizaci In Iustitia, která pomáhá obětem násilí z nenávisti.
„Situace se zhoršila v letech 2014/2015 vlivem medializace imigrantské krize, ale také kvůli nárůstu populismu. Terčem jsou především ženy, které si zahalují vlasy a jsou útočníky identifikovány jako muslimky. Útočníkem přitom je v takovém případě kdokoli od žáků základní školy po důchodce,“ řekla iDNES.cz ředitelka organizace Klára Kalibová.
V Česku mám štěstí na lidi, říká romská sestra k rasismu ve zdravotnictví |
Kalibová radí, aby v takové situaci vždy dbaly na svoji bezpečnost a z místa konfliktu co nejrychleji odešly. V případě, že jsou kolem lidé, by se pak neměly bát požádat o pomoc, v závažnějším případě se obrátit na policii.
„Nejlépe je požádat vždy o pomoc konkrétní osobu a oslovit ji - například ‚Prosím, vy paní v modrém tričku‘. veřejnost by sama měla vyjadřovat podporu. Není přitom vhodné zapojit se do hádky s útočníkem, ale naopak, věnovat se poškozenému a zavést s ním naprosto přirozeně hovor na neutrální téma, tím se pozornost útočníka rozptýlí a poškozený cítí podporu,“ vysvětlila Kalibová.
Ročně musí rasismu čelit stovky lidí, ať už jsou terčem urážek nebo fyzického útoku. Do oficiálních statistik se přitom dostává pouze zlomek útoků v řádech desítek, In Iustitia ročně zaznamená 150 až 200 útoků.
„I my jsme však závislí na tom, zda nám je poškození nebo jejich okolí oznámí. Expertně se odhaduje až 90procentní latence. To by znamenalo, že předsudečných útoků v ČR je kolem dvou tisíc,“ dodala Kalibová.
„Sousedé nás ani po roce nezdraví“
Podle některých obětí útoků je však těžké se dovolávat pomoci, hlavně na menším městě, kde se podobné útoky odehrávají na denní bázi.
„S rasismem se setkávám každý den,“ říká Aysun Ulku Gokcen, která je původem z Turecka a nyní žije s manželem a dcerou v Berouně.
„Ačkoliv zde žijeme už rok, naši sousedé nás stále nezdraví a odvrací od nás obličeje. S rasismem jsem se setkala i v nemocnicích, obchodech. Uzavřela jsem se kvůli tomu a nechce se mi nikam chodit bez mého manžela. Lidé se na nás někdy dívají jako na mimozemšťany,“ říká.
Michelle Natasha D’souza, Indka žijící v Praze, se zase dozvěděla, že jedna z matek dětí se ve škole, kam chodí její dcera, snažila přesvědčit ostatní rodiče, aby si stěžovali, že indická dcera může chodit do „jejich“ školy. Chtěla, aby zakázali svým dětem, aby si s její dcerou hrály, což ona sama udělala. Michelle se proto obrátila na třídní učitelku a ředitele školy, kteří se jí zastali a oné matce nakázali, aby svého jednání zanechala.
„Škola naschvál spárovala moji dceru s její na jedno představení, aby si uvědomila, že to je naprosto normální. Ona svůj postoj ale nezměnila – její dcera má pořád zakázáno si hrát s mojí a pokud se setkáme, dělá na mě obličeje a říká mi věci v češtině, kterým nerozumím,“ říká D’souza.
„Musím říct, že její dceru lituji. Kvůli omezenému způsobu myšlení její matky a předsudkům, které má, nikdy nepozná jinou kulturu,“ dodává.
Omlouváme se všem slušným čtenářům za zrušení diskuse pod článkem. Někteří ji bohužel zneužívali k opakovaným výpadům, které už nešlo mazat jednotlivě. Děkujeme za pochopení, redakce iDNES.cz.
