V Rudolfinu jste řekl, že alternativou politiky je spoléhání se na vůdce. Spěje Česko k autoritářství?
Nejen v Evropě je stále hlasitěji slyšet ty, jimž se výhody globalizace vyhýbají. A vůbec to nemusí být lidé línější či hloupější. Jejich životní úroveň už dlouho přinejmenším stagnuje, mají pocit, že jsou bez vyhlídek. Často jde o lidi starší. Předinternetovou generaci. A častěji jsou z regionů, které zůstaly jaksi stranou hlavních tahů pádícího pokroku, či co to je.
Ti lidé jsou nejen zklamaní, ale i hodně naštvaní - na politiky a politiku jako takovou. Vůdce jim tyto jejich postoje zdůvodní a nabídne jim, že právě on je z té beznaděje dostane. On také ví, kdo za to může. Ano, právě politici. Líní, sobečtí, chamtiví. A pak jistě také všichni, kteří nejsou „naši“. Říká jim: Oni jsou pakáž a já s nimi vymetu.
Petr PithartPolitik Petr Pithart (75) se angažoval při sametové revoluci. Po ní byl krátce poslancem Sněmovny národů za Občanské fórum. Před rozpadem Československa vedl českou vládu, později stál dlouhé roky v čele Senátu. V roce 2003 neúspěšně kandidoval na funkci prezidenta. V 60. letech byl členem KSČ, z níž vystoupil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země. Je signatářem Charty 77. |
Lidé tedy mají pocit, že nikoho nezajímají, a tak tíhnou k podlézavým slovům, která jim vůdce nabízí?
Ta slova se naštvaným, zklamaným lidem zamlouvají a neměli bychom se tomu divit. Vždyť jsme mohli být, vy či já, klidně mezi nimi. Kdybychom třeba bydleli o padesát kilometrů dál. Nebo měli jinou profesi, zaměstnání. Efektivita a spravedlnost se v globalizovaném světě vylučují. Rozdíly, které tak jako tak už jsou, jen a jen prohlubuje. Jako svět pod nějakou silnou lupou: uprostřed se prudce zvětšuje bohatství, na okrajích bída, rozmazáno.
To se bavíme obecně. Koho autoritářským vůdcem, který označuje „třídu“ politiků za pakáž, myslíte?
Je to majitel vašeho listu, kdo mluví s pohrdáním o politicích jako o těch, kteří všichni kradou, o parlamentu, kde se nepracuje, ale žvaní. O politice jako ztrátě času. O firmě, ve které oponenta či vytrvalého kritika pošlete do personálního, kde už je pro něj připravena výpověď...
Mnoha lidem se to zamlouvá, ačkoli je to všechno nepřípustné zevšeobecňování. Politika je přece vzácnost, usmiřování jinak neřešitelných rozporů. Vůdce z takového populisty mohou udělat situace, které nedokážeme předvídat. V evropských dějinách jich nebylo málo. Přišly často nečekaně. Zatím si váš šéf hraje s ohněm. Vůdcem není. Dnes je vítězem regulérních demokratických voleb. Sluší se mu gratulovat. A přitom ho požádat, aby ty sirky dal z ruky.
Je větší hrozbou české politiky to, že v čele státu stane vůdce, který je schopný kumulovat velkou moc, nebo vláda slabých politiků, kteří buď nejsou schopni smysluplně vládnout, nebo konají de facto výhradně pod vlivy zvenčí?
Neliberální demokracie, to je pro nás reálné riziko. Demokracie, ale toliko ta volební, více méně funguje, ale svobody jednotlivých ubývá. Volby se pravidelně konají, nejsou nesvobodné, média se však postupně přiškrcují, dělba moci pod vládou jedné dominantní politické strany je stále víc a víc jen formální, právní stát začíná selhávat, když jde o ochranu neskladných, nepohodlných menšin, jakož práv jednotlivců. Nejen těch vzpurných. Nejvíc zpravidla překáží Ústavní soud - jako v dnešním Polsku.
Objevují se názory, že by se proti vlně populismu měly spojit demokratické strany.
Je to možná lákavá, ale dosti riskantní taktika, která může populistické vůdce naopak posílit: „Hle, všichni proti nám! Důkaz, že máme pravdu!“
Mají čeští politici odvahu jít proti většinovému veřejnému mínění, i když jim je jasné, že je ovlivněno spíše populismem než realitou?
Odvahu právě moc nemají. Politik musí umět přesvědčovat lidi právě o tom, o čem přesvědčeni nejsou. To ho dělá politikem, nebo dokonce státníkem. Bez toho je jen zaměstnancem strany. Chce to věrohodné osobnosti, které to mají v srdci i v hlavě srovnané. A umějí mluvit, argumentovat.
Vidíte někoho takového?
Vidím třeba Pavla Fischera (bývalý velvyslanec ve Francii), senátorku Elišku Wagnerovou, diplomata Pavla Koláře. Je jich víc. I v politických stranách by se našli, ale to by nesmělo být před volbami, a to je skoro pořád. Třeba se budete divit, ale věřím premiérovi Sobotkovi, že by to dokázal. I když rétor on zrovna není. Ale je pořád věrohodný, na rozdíl od těch, kteří mu jdou ve straně po krku.
Prezidentskou kandidaturu zvážím
Jaký typ člověka by měl být prezidentem?
Pro příklady nemusíme chodit daleko, máme je přímo v sousedství. Tedy někdo jako německý Joachim Gauck, slovenský Andrej Kiska, rakouský Hans Fischer, který už skončil. Dva z nich jsou také voleni přímo. Všichni tři jsou skromní, bez špetky samolibosti, šetří slovy. Když pak několikrát za rok promluví, lidé zvednou hlavy a poslouchají je. Nejspíše jim řeknou něco nesamozřejmého, třeba i proti mínění většiny. Jsou nenápadní, ale právě proto je většina lidí uznává. Chovají se jako dobře vychovaní občané.
Prezident Zeman je slyšet poměrně hodně a často...
Řekl jste vy. I proto si myslím, že by příští prezident měl před zvolením slíbit, že nebude kandidovat podruhé. I když by podle ústavy mohl. Pokušení být zvolen ještě jednou na dalších pět let je vždycky veliké. Pak ale bude muset viset lidem na rtech a odezírat z nich jejich nálady a přání. Pak mluví a jedná tak, aby byl zvolen, a ne podle toho, co si doopravdy myslí. Je pak už hlavně zosobněním touhy po moci. To pokušení z něj dělá někoho horšího, plastičtějšího, než on skutečně je.
Objevují se hlasy, že právě vy byste měl být prezidentem. Uvažujete o kandidatuře?
Zvážím, mám-li ji zvažovat.
Také jste zmínil račí pochod, jímž se vzdalujeme Západu, a neschopnost našich politiků se tomu vzepřít. Mimo jiné vyzýváte premiéra, aby Čechy i svět trpělivě přesvědčoval, že naše zahraniční orientace není ta směrem na Východ. Je to apel vymezit se vůči prezidentovi?
Otáčení na Východ je spíše bezděčné než programové, spíše smlčené než výslovné, proklamované. Je to podle mého rozpačitá, stydlivá rezignace na nároky, které s sebou nese civilizace a politická kultura Západu: liberální demokracie. Vyjevilo se to naposledy v otázce, co s uprchlíky, ale ve chvíli, kdy už tu byli a jsou a mnozí tu zůstanou, protože je skoro nemožné nějak je naložit a odpravit zpátky.
Co by měla vláda dělat?
Přinejmenším se zřetelněji distancovat od všech náznaků náklonnosti či smířlivosti k autoritářským režimům. Naše obchodní zájmy jsou důležité, ale ne důležitější než lidské svobody, občanská a politická práva, ochrana menšin v těch zemích. Když budeme servilně dělat, že nás to nezajímá, doplatíme na to jednou sami. Jistěže i k Západu musíme zůstat kritičtí. Ostatně to je přesně to, co autoritářské režimy nedovolují: vůči „našim“ je možná jen bezpodmínečná loajalita.
Lze tento račí pochod porovnat s okolím, kdy je Polsko více než podezřelé, že ruší demokratické principy, Maďarsko je ještě o něco dál, Slováci chtěli žalovat EU? Česko je vlastně jediné, které nemá v EU zásadní malér, nejsme na tom tedy ještě docela dobře?
Ano, je to tak. Přesto si myslím, že máme dál pěstovat visegrádské setkávání, tedy mluvit spolu co nejvíc. Vlády přicházejí a odcházejí. I ta polská tu nebude věčně. S polskou politikou se dnes nemůžeme v žádném případě identifikovat, ale snažme se ji pochopit. Nikoliv s ní souhlasit! Polsko má docela jiné dějiny než my. Oni vidí svět kolem sebe úplně jinak.
Proto mají sklon k autoritářství?
V Polsku se v důsledku historicky opakovaných tlaků a ataků z Východu i ze Západu vytvořil silný amalgám nacionalismu a náboženské víry. S ničím takovým se nikde jinde v Evropě nesetkáte. Poláci měli důvod držet silně spolu. Mnozí si myslí, že důvody nepominuly. I proto jsou ochotni uvěřit, že jsou provždy obětovaný národ. Poláky za mnohé velmi obdivuji, ale zároveň se o ně bojím: že si strašně ublíží, uvěří-li nějakému „zachránci“.
Mezi námi je spousta nebezpečných hlupáků a podvodníků
Po listopadu 1989 bylo důležité vybudovat občanskou společnost, která je základem demokracie a zodpovědné politiky. Asi se nedá říci, že by dnes Čechům bylo všechno fuk, existuje nespočet občanských sdružení a spolků, ale k podstatě demokracie, tedy volbám, pak stejně přijde jen polovina či třetina z nich...
Zdejší občanská společnost, všechny možné nepolitické spolky, kluby, neziskovky či nadace pracují dobře a díky za ně, za čas a energii, kterou do nich lidé dobrovolně vkládají. To je dnes sůl země. Lidé chodí málo k volbám, jistě, volí spíše starší. Kde jsou ti mladší? Co s tím?
Musíte odvažovat na hodně jemných vahách: když lidi zmobilizujete, aby přišli volit, protože hrozí to a to nebezpečí, ten a ten nepřítel stojí před branami, že zbývají jen zbytky spálené země, nebo že se řítíme zpátky do komunismu, tak účast asi o cosi zvýšíte, ale zároveň vybudíte strachy a očekávání, které pak nemůžete utišit a sliby splnit. A je to pak ještě horší, než to bylo. Takhle mobilizačně si počínala ODS a dnes má práci, aby jí lidé znovu uvěřili. Přeji jí, aby se jí to podařilo. Potřebujeme solidní pravici.
Myslíte, že vyvolávání strachu z nepřítele má dnes u nás úspěch?
Mezi námi je spousta nebezpečných hlupáků a podvodníků, obchodníků s deštěm, ale nějakým zázrakem se to ve volbách nepozná. Zatím.
Je naše společnost skutečně rozdělena, jak se zdá?
Myslím, že to hodně dělají všechny sociální sítě. Kdo se na ně příliš upne a nekoriguje svoji bublinu, ten se opravdu stává zabedněncem. Bydlí zatlučený v bedně. Takoví lidé přispívají k nešťastnému rozdělení naší společnosti. Nicméně soudě podle výsledků těchto voleb, není jich tak moc. ̈
