Kolik Čechů a Slováků vlastně působilo v pozemním personálu, starajícím se o letouny Královského letectva a o to, aby byly připravené k nasazení proti německé luftwaffe? A jak byli početní při srovnání s letci?
K pozemnímu personálu náleželo zhruba 1 300 mužů pozemního a pomocného personálu z těch bezmála 2 500 příslušníků československého letectva všech hodností a profesí, kteří za války prošli službou v RAF. Létajícího personálu tedy bylo přibližně 1 200 mužů, z toho téměř 400 denních i nočních stíhacích pilotů a radarových operátorů a více než 800 příslušníků bombardovacích osádek. Tedy pilotů, navigátorů, palubních radiotelegrafistů, palubních mechaniků, radarových operátorů a palubních střelců.
Jiří RajlichPracuje ve Vojenském historickém ústavu od roku 1991, je ředitelem historicko-dokumentačního odboru. Také předsedá redakční radě odborného čtvrtletníku Historie a vojenství.  Historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich Jeho oborem jsou dějiny obou světových válek, československé armády a letectva či historie letecké války. Je autorem devítidílné série Na nebi sladké Francie a Na nebi hrdého Albionu. Napsal (sám či ve spoluautorství) stovky studií a odborných článků a přibližně 60 knižních monografií, publikovaných doma i v zahraničí. Zdroj: Vojenský historický ústav |
Ta čísla - zhruba půl na půl - působí, jakoby každý letec měl svou vlastní "dobrou duši" na zemi.
Počty příslušníků nelétajícího personálu se můžou zdát poměrně nízké, pokud uvážíme, že obecně početní poměr mezi létajícím a pozemním personálem u žádného letectva nebyl takto paritní, nýbrž ten pozemní byl mnohonásobně početnější nežli ten létající. Například stíhací peruť měla obvykle do 30 pilotů a přibližně 150 příslušníků pozemního personálu, tedy poměr jedna ku pěti.
Proč tedy ten poměrně nízký počet členů pozemního personálu vzhledem k letcům?
Československé letectvo ve Velké Británii mělo pozemních specialistů velký nedostatek. Důvodem byl fakt, že když domácí odboj na jaře 1939 organizoval odchody bývalých vojáků-specialistů československé armády do zahraničí, především do Polska a Francie, tak preferoval létající personál. Bylo to svým způsobem logické, protože právě výcvik pilotů, navigátorů, radiotelegrafistů a dalších odborností trval nejdéle. A v případě války, o jejímž brzkém vypuknutí málokdo pochyboval, bylo zřejmé, že to budou právě plně kvalifikovaní piloti, kteří budou pro zahraniční odbojovou akci mediálně nejvděčnější. Ostatně, to se plně potvrdilo již na jaře 1940 ve Francii, kde právě českoslovenští stíhači vycvičení již ve vlasti mimořádným způsobem vynikli a založili tradici válečné proslulosti československého letectva.
Ve Velké Británii museli nedostatek vlastního československého pozemního personálu pak suplovat britští a další spojenečtí státní příslušníci. Například naše 313. stíhací peruť, která vznikla jako poslední ze čtyř československých perutí v RAF, měla od svého založení sice piloty české, ale pozemní personál téměř výhradně anglický.
Co jazyková bariéra mezi českými letci a anglickým personálem?
Zdolávala se postupně, ale v době, kdy zmíněná 313. peruť vznikala, tedy v polovině roku 1941, již nebyla situace taková jako o rok dříve, když českoslovenští letci přišli na britské ostrovy z poražené Francie. Tehdy anglicky neuměl skoro nikdo. O rok později už ale většina pilotů uměla anglicky docela obstojně a navíc se někteří angličtí mechanici dokonce učili česky, což byl pro ně docela obstojný výkon sám o sobě.
Jaké je postavení pozemního personálu v porovnání s letci? Jsou také válečnými veterány, mají nárok na obdobnou péči ze strany ministerstva obrany?
Někdejší příslušníci pozemního personálu mají v tomto smyslu úplně stejné postavení jako členové personálu létajícího. Na všechny se vztahují ustanovení zákona o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (zákon 255/1946 Sb. z 18. června 1946, preferoval veterány např. při získávání pracovních míst; účastníci boje za osvobození jsou dle zákona o veteránech i veterány se všemi výsadami, pozn. red.). A je pro to mnoho velmi dobrých důvodů.
Můžete je rozebrat? Kritici by namítli, že nenasazovali své životy jako letci, kterým v případě sestřelení a zajetí hrozilo kruté zacházení ze strany nacistů. Ale i oni přece riskovali - a ne málo.
Případný argument, že nenasazovali životy, neobstojí. Oni je totiž nasazovali také, jejich práce se skutečně odehrávala v "rizikovém prostředí". V první řadě z porobené vlasti odcházeli se svými kamarády - piloty za úplně stejně nebezpečných podmínek a z naprosto stejných pohnutek - přispět svým dílem ke znovuosvobození své vlasti. Stejně jako piloti i oni sdíleli strázně služby v Cizinecké legii, kam museli zpočátku vstoupit, a ostatně i později na frontě. Například již ve Francii v roce 1940 za neobyčejně těžkých podmínek mnohokrát prokázali nejen své odborné kvality, ale i odvahu a bojový elán. Za nepřátelských náletů na vlastní letiště se bez výjimky chovali naprosto obdivuhodně a mnohdy zahanbili i některé své francouzské kolegy.
Lze to přiblížit na konkrétním lidském příběhu z té doby?
Jeden případ za všechny. Letecký zbrojíř štábní rotmistr Jan Prokop prokázal neobyčejnou odvahu a chladnokrevnost 21. května 1940 při překvapivém německém náletu na letiště své stíhací jednotky Cormeilles en Vexin na severu Francie. Zatímco se blížil německý bombardovací svaz, stačil nahodit jednu svěřenou stíhačku Morane 406, ale musel z ní zase rychle vyskočit, protože piloti byli všichni ukrytí, zatímco vzápětí začaly dopadat bomby.
Chladnokrevně a bez ohledu na své vlastní ohrožení se pak chopil kulometu a jeden z útočících bombardovacích dornierů (typ Do-17, pozn. red.) zasáhl natolik těžce, že tento skončil v nedalekém lese. Ihned po náletu jej francouzský velitel okamžitě vyznamenal francouzským válečným křížem (Croix de Guerre, pozn. red.) a později za tento čin obdržel - jako vůbec první příslušník pozemního personálu letectva - také Československý válečný kříž. Tento případ byl první takový, nikoli však poslední.
Měli mechanici a zbrojíři také své padlé a zraněné?
Ano - při řadě dalších nepřátelských náletů, nejen ve Francii, ale později i ve Velké Británii. Dost často se na to zapomíná. Celkem přišly ve službě o životy více než dvě desítky příslušníků československého pozemního personálu. Vedle těch, kteří zahynuli při nepřátelských náletech, jsou mezi nimi i oběti automobilových havárií nebo leteckých nehod při různých přesunech, dále takoví, které třeba zabila vrtule nahazovaného letounu apod. Opravdu to byla práce v "rizikovém prostředí".
Jakých profesí vlastně nelétající personál byl? Co všechno zajišťoval?
Škála prací a úkonů k tomu, aby letadla vzlétla, spolehlivě fungovala a také se v pořádku vrátila, byla neobyčejně pestrá. Mezi příslušníky pozemního personálu byli mechanici drakaři (drakem se označují křídla, trup, ocasní plochy, řízení a podvozek, pozn. red.), mechanici motoráři, mechanici přístrojáři, radiomechanici, zbrojíři, elektrotechnici a další odbornosti. Nejde však nezmínit ani další, bez nichž by činnost létajícího personálu nebyla myslitelná. Patřili mezi ně například techničtí a zbrojní důstojníci, zpravodajští důstojníci, meteorologové, řídící leteckého provozu, lékaři, kaplani, baliči padáků, kuchaři, písaři, řidiči, skladníci atd.
Byly v řadách Čechů v nelétajícím personálu i ženy, například v Ženské pomocné službě letectva (WAAF)?
Ano, byly a nebylo jich málo. Odhaduji, že konkrétně v řadách WAAF na britských ostrovech sloužilo přibližně dvacet československých státních příslušnic. Většinou šlo o děvčata, která na britských ostrovech studovala nebo pracovala již před válkou, ale také o dcery pracovníků různých českých firem nebo pracovníků státního aparátu československého exilového vedení. Mnohé další, ale britské státní příslušnice WAAF se navíc za mnoho československých letců provdaly.
Jaké byly osudy nelétajícího personálu RAF po únoru 1948? Byli stejně perzekuovaní jako letci - protože tak jako oni byli "zápaďáky"?
Poúnorová perzekuce se rozhodně nezastavila jen u létajícího personálu, ale týkala se i toho pozemního. Příslušníci československého letectva z Velké Británie byli postiženi jako celek, bez ohledu na to, jestli sloužili ve vzduchu, nebo na zemi, protože "zápaďáci" byli poúnorovým režimem považováni za faktické, domnělé, nebo potenciální nebezpečí jako celek. Z řady různých důvodů se perzekuce vyhnula jen několika jednotlivcům.
O tom, že někdejší mechanici či zbrojíři v poúnorovém Československu trpěli stejně jako jejich kamarádi od létajícího personálu, ostatně svědčí jejich individuální osudy. Jedním z dokladů toho je i osud již zmíněného statečného Jana Prokopa, jehož jsem měl čest osobně poznat. Po válce to dotáhl na štábního kapitána leteckého zbrojnictva a po vyzrazení pokusu o útěk do zahraničí skončil ve vězení. Na Borech, v Opavě, v Leopoldově a v dalších věznicích nakonec strávil dlouhých sedmnáct roků - vůbec nejvíce ze všech čs. západních letců. On, "letec bez křídel" se tak stal jedním ze symbolů utrpení západních letců v poúnorovém Československu.
Věnuje se československému pozemnímu personálu v RAF obsáhleji česká historiografie?
Od roku 1989 vyšlo poměrně hodně knižních publikací o československém letectvu ve druhé světové válce. Když jsem před lety vydal rozsáhlý, devítidílný knižní projekt Na nebi sladké Francie a Na nebi hrdého Albionu, rozhodně jsem nepsal a ani nemohl psát jen o pilotech, kteří sestřelují nepřátelská letadla. Přínos pozemního personálu, některé jejich výjimečné činy i oběti jsem rozhodně nevynechal.
Obecně vzato však badatelé v naprosté většině věnují hlavní pozornost těm atraktivnějším stránkám věci - především dramatickým osudům stíhacích pilotů. Ti, jimž za své úspěchy vděčili, stále zůstávají tak trochu ve stínu svých slavnějších kolegů. Speciální monografie věnovaná výhradně příslušníkům pozemního personálu tedy dosud absentuje. A je to škoda, protože by to rozhodně nebylo nudné čtení.
