Přišel o nohu, přesto řídí autobus. Pro Aleše je handicap životní výzva

Když sedí za volantem autobusu, je pětačtyřicetiletý Aleš Eger lehce natočený na stranu. Podle jízdy by nikdo z cestujících neřekl, že nemá pravou nohu, o kterou přišel při nehodě na motorce. Ani předsudky ostatních mu však nezabránily vrátit se k řízení, na motorce se chce pokusit skočit salto vzad a motivovat tím ostatní.

Když jel Aleš Eger 19. srpna před pěti lety na motorce, celý den jako by dostával znamení, že se něco přihodí. „Záleží na tom, s kým jezdíte. Já jsem na to neměl moc velké štěstí. Bylo to takové soupeření a dokazování si,“ nastiňuje Eger. Prožíval navíc těžké období v osobním životě. A to se podle něj při jízdě vždycky projeví.

Když vjel Eger do tmavého lesa v obci Soběhrdy na Benešovsku, bylo půl osmé večer a zrovna zapadlo slunce. Najel na okraj asfaltové záplaty. Podkluzující stroj se mu podařilo srovnat, proti němu však ze zatáčky vyjel traktor. „Kdybych to dal trochu doprava, šel jsem pod zadní kolo nebo pod zadní valník,“ popisuje nehodu Eger.

Probudil za dva dny na anesteziologicko- resuscitačním oddělení. Kvůli vážným zraněním doprovázeným sepsí lékaři z pražské Ústřední vojenské nemocnice nepředpokládali, že vůbec přežije. Ztratil čtyři litry krve. 

O jednu nohu přišel, druhou měl potrhanou. „Vůbec se nevědělo, jestli bude mít cenu dávat tu druhou nohu do kupy,“ vzpomíná Eger. Lékařům se ji však zachránit podařilo.

Handicap jako výzva

Protože Aleš celý život sportoval, vzal svůj handicap jako výzvu. „Je to, jako když se narodíte a v hlavě jste dospělý člověk, ale motorické schopnosti máte jako dítě,“ popisuje. 

Začal proto cvičit a trénovat rovnováhu. Postupem času se lepšil, brzy se vrátil i do pracovního života – chodil hlídat a jinak vypomáhat. Protože před nehodou jezdil s kamionem, zkoušel se k řízení postupně vracet.

Poté, co mu vyrobili protézu, začal se živit rozvážením zeleniny. Nasazoval si protézu ale jen na vykládání. Jejím častým nošením se mu však začala trhat kůže. „Řekl jsem si, že musím najít místo, kde bych mohl jezdit bez protézy,“ vypráví Aleš Eger. Tím se ukázalo řízení autobusu. 

Přes 8 tisíc žádostí za 3 roky

Za uplynulé tři roky obdržel Dopravní podnik Praha přibližně 8 500 žádostí o pracovní místa na řidičské profese. „Přijali jsme bezmála až 1 400 nových řidičů či řidiček autobusů a tramvají a strojvedoucích metra,“ nastínila mluvčí DPP Aneta Řehková. 

Podle Řehkové uchazeči většinou odstupují sami, protože přestanou mít o pracovní místo zájem. „Uchazeče jsme nuceni odmítnout v případě, že se o pracovní místo uchází osoba, která není z pohledu legislativy spolehlivá,“ dodala. Tyto případy pak řeší Dopravní podnik individuálně.

„Vždycky jsem se hrozně bál vozit lidi, ale dneska vidím, že to byla hloupost. Při té práci mě naplňuje fakt, že lidé nastoupí do autobusu a bezmezně vám věří. Jinak by to asi neudělali,“ vysvětluje.

Nejdřív vozil u soukromé autobusové společnosti pacienty psychiatrické léčebny. Tam si také udělal zkoušky profesní způsobilosti, ale cítil, že firma nemá dostatek prostředků, aby zabezpečila dostatečný servis autobusů a aby bylo všechno podle zákona.

Řešení pro něj představoval pražský Dopravní podnik. Cesta tam však pro něj nebyla jednoduchá. Napoprvé byl totiž odmítnut. „Kdybych se tam dostal na první dobrou, asi by se tam dostal úplně každý,“ dodává Eger. Odvolal se a přes soudního znalce v oboru lékařství se mu podařilo pozici získat.

Nejlepší cesta návratu

Aleš Eger dnes už více než rok jezdí jako šofér několika linek pražských autobusů. „Úroveň práce u dopravního podniku je ohromná. Je u nich minimální riziko obecného ohrožení,“ vysvětluje. Díky automatické převodovce a moderní technice ho v řízení nic neomezuje. Jediné, co může cestující zarazit, je to, že řídí trochu natočený ke straně. S předsudky se však setkává každý den. „O to víc mě těší, když zaujmu svou technikou jízdy lidi, kteří celý život řídili a nevědí, že nemám nohu,“ přibližuje Eger.

Po nehodě však nezanevřel ani na motorky. „Dělat znovu to, při čem jste utrpěli úraz, je ta nejlepší cesta k návratu,“ vysvětluje. Nejdřív se bál a nevěděl, jak zvládne rovnováhu. „Do pravé zatáčky jsem dlouho nejezdil, jenom doleva a pak jsem se někde otočil,“ směje se při vzpomínce na návrat k motorkám Eger.

Po úrazu se pro něj při jízdě všechno změnilo především mentálně. „Občas se mi stane, že vidím někoho jet jako sebe tenkrát. Tak ho předjedu. Myslím, že když mě vidí, změním mu život,“ vysvětlil. Chce však zajít ještě dál. Pokud se mu podaří vybrat peníze na speciální motorku, chce se pokusit o takzvaný „backflip“, tedy salto vzad na motorce. 

„Uvědomil jsem si, jaký to má dopad na lidi – zdravé lidi, které tím mohu motivovat ke cvičení. I lidem, kteří jsou handicapovaní, mohu dodávat sílu a odvahu,“ nastiňuje Eger. Dalším důležitým podnětem je však i jeho sedmiletá dcera. „Potřebuje svým vrstevníkům dokázat, že její táta je výjimečný. Uvědomil jsem si, že to je nejvíc, co jí můžu dát,“ uzavírá Aleš Eger.