Když se ohlédnete zpátky, nebyla náhodná rána míčem to, co vám na začátku nejvíc pomohlo? Předtím jste se v tom tak nějak plácal.
Spíš jsem měl pocit, že se v tom plácal zubař, ke kterému jsem chodil s bolavými zuby. Vytrhl mi jeden, ale bolest nepřestávala. Vytrhl druhý a zase to nepomohlo. Teprve poté, co mě míč trefil do pusy, jsem si řekl – dost, takhle to dál nejde! Hned druhý den jsem přišel k zubaři a důrazně povídám: „Proboha, zbavte mě už té bolesti, třeba mi vytrhejte všechny zuby, ale konečně chci vědět, co mi je!“ Už jsem nemínil postupovat metodou pokus–omyl. Potřeboval jsem se dát dohromady, i kdybych si musel vzít v České televizi volno a nějakou dobu za mě někdo na pozici zlínského zpravodaje zaskakoval.
Ležel jsem na oddělení s jinými onkologickými pacienty, a protože nejsem slepý, viděl jsem, s čím se potýkali. A viděl jsem i to, že někteří šanci na přežití neměli.
