Strašně jí vždycky záleželo na tom, aby zůstala svá. Aby kariéře svého muže neobětovala úplně všechno. Jenže musela. V roli první dámy to zřejmě jinak nejde. Ale je šťastná?
Když si letos 2. ledna pozval prezident premiéra - tehdy ještě Vladimíra Špidlu - na zámek do Lán, oba politici po schůzce stručně informovali, jak moc bylo jejich setkání důležité. A odkráčeli.
Že začal nový rok a že se sluší popřát přítomným, si uvědomila právě první dáma. Přišla k novinářům a každému zvlášť potřásla rukou a prohodila pár slov. Livia Klausová je bezprostřední, noblesní dáma.
Taková byla i před devatenácti měsíci, než se stal Václav Klaus prezidentem. V tom ostatním se však musela změnit. Vlastně se celých patnáct let jen přizpůsobuje novým rolím svého muže.
Rozdíl je v tom, že dřív se tomu bránila. "Rozhodla jsem se, že nebudu jen ženou politika, i když je to samo o sobě obrovská práce. Ale přece já jsem taky já. A to, že můj muž je shodou okolností premiérem, neznamená, že mám obětovat úplně všechno," obhajovala před lety fakt, že se nevzdala práce v dozorčích radách ČEZ a České spořitelny.
Ještě těsně po volbě prezidenta protestovala proti oslovení "první dáma". Teď je s tím aspoň navenek smířená. Stejně jako s faktem, že její život se mění v závislosti na manželovi. Ale nakolik jí to vadí a jak moc je to únavné, se od ní nikdo nedozví.
To její předchůdkyně Dagmar Havlová dokázala své emoce dávat najevo mnohem častěji. Když třeba po únavném maratonu předávání sponzorských darů ve spleti chodeb motolské nemocnice zabloudila, povzdechla si: "Jsem uštvaná, potřebuji si odpočinout." Únavu, smutek nebo zlost dokáže Livia Klausová přiznat jen mezi nejbližšími. A těch moc není.
Její kamarádky pocházejí ještě z dob, kdy pracovala ve Výzkumném ústavu ekonomickém. "Je to skupinka bývalých kolegyň, které se spolu scházejí. Nebo třeba když dostane lístky na kulturní akci, kam ví, že nestihne jít, zavolá jim," říká její snacha, manželka staršího syna Václava, Kamila Klausová.
Kvůli kamarádce taky nedbala na únavu z dlouhé cesty a hned po příletu z Kazachstánu předminulý týden spěchala s kyticí do nemocnice. Potěšit přítelkyni.
Jiný obrázek: nedávná státní návštěva v Petrohradě. Pro prezidentský pár tu na výletní lodi připravili skromné pohoštění: pár koleček salámu, káva. Jenže cukr a mléko do šálku už byl nadstandard, kterým číšník nedisponoval.
"Byl to takový vyplašený klučina s vykulenýma očima. A ona, když viděla jeho rozpaky, usmála se a řekla: To přece nevadí, a pohladila ho po tváři," říká fotograf MF DNES David Neff.
Proti tomu, že by žila jen život svého muže, se však ohrazuje: "Není to život mého muže. V charitativních projektech jsem to já, sama za sebe. Lidi mě bavili vždycky a doufám, že to tak zůstane," sdělila minulý týden MF DNES.
Za měsíc bude slavit jedenašedesátiny. Je šťastná? Odpovědí na tuhle otázku je nejdřív krátké zaváhání a drobný povzdech. Teprve pak zazní pevné "Ano!"
