Teze programových prohlášení na jakékoli úrovni jsou jedna věc a jejich plnění věc druhá. A je celkem jedno, jak kdo to myslel upřímně. Problém dnešní politické reprezentace je strach, vzájemné neuznávání se, nedostatek pokory, přemíra asertivity, která spíše přerůstá v egocentrismus a povýšenectví. Kritické sebehodnocení, slušnost, profesionální úcta a čestnost jsou spíše chápány jako velmi negativní a pro život nevhodné vlastnosti. Možná je dnešní stav důsledkem politické polarizace nebo volebního systému, ale o otázkách politologie nechci polemizovat.
Principy sociálního státu, jak ho chápu já, vycházejí právě z tohoto prostředí. Politickou kulturu země chápu jako jednu z určujících podmínek a předpokladů sociálního státu. Podle politického představenstva nás nehodnotí jen svět, ale především se tak hodnotíme sami. Použijeme-li imperativ, znělo by to asi: „Když kradou oni, proč ne my!“
Smutné, leč pravdivé. Zlepšení politické kultury je podle mne tedy jedním z prvních kroků k vytvoření pilířů sociálního státu. Ve chvíli, kdy máme tento pilíř postaven na pevných základech, můžeme se, jako společnost, pohnout k dalším cílům. Až utichnou hysterické výlevy nepodložené vlastním přesvědčením, můžeme konstruktivně vyjednávat o budoucnosti. Nemůžeme vždy s výsledkem souhlasit, ale můžeme mu dát šanci alespoň ukázat, zda na to ten který projekt má nebo ne.
