Příběhy 20. století: Rusové vyrabovali mlýn u Brna, pobil je wehrmacht

Vojáci Rudé armády na konci 2. světové války při osvobozování Československa znásilňovali, rabovali a vraždili. Podle pamětníků, dobové dokumentace a nejnovějších výzkumů to zdaleka nebyly ojedinělé excesy, ale mnoho tisíc případů. Několik desítek svědectví zpracovali i dokumentaristé sdružení Post Bellum.

Deset kilometrů od Brna se rozprostírá malebné údolí Říčky. U potoka stojí rozpadlý starý mlýn, vila a kamenný bazén.

Za první republiky tady žila zámožná rodina továrníka Aleše Kaprála se služebnictvem. V dubnu 1945 sem vtrhla "osvobozující" Rudá armáda. Rudoarmějci malebný kout doslova vydrancovali a mnohé ženy ukrývající se v mlýně znásilnili.

Opili se a pak za krásného jarního počasí ulehli na zahradu před mlýnem. Ustupující wehrmacht, který měl údolí z protějších svahů jako na dlani, se rozhodl využít situace. Němečtí vojáci založili nábojové pásy do kulometů. Ty o chvíli později začaly mezi odpočívajícími rudoarmějci rozsévat zmatek a zkázu.

Mlýn dnes vypadá zchátrale, před válkou platil za výstavní sídlo v klidném místě.

Svědectví pamětníků zní až absurdně. Přesto ale na ony dubnové dny roku 1945 vzpomínají v barvitých obrazech.

Kaprálův mlýn

V roce 1939 koupili mlýn v údolí Říčky Kaprálovi, rodina ředitele továrny Biochema v brněnských Modřicích. Hledali zde klidné místo před útrapami nadcházející druhé světové války.

Kaprálovi mlýn od základu rekonstruovali. V dubnu 1945 se údolím přehnala fronta. Rudá armáda, která před tím vydrancovala nedaleký hostinec, se usadila přímo v areálu mlýna, kde se na několik dní zastavila fronta. Kvůli opilosti vojáků Rudé armády zde padlo takřka bez odporu přes dvě stě z nich.

Po skončení války v předtuše dalšího politického vývoje odešli Kaprálovi na koci roku 1946 do Indie, později do Spojených států. 

Ruský důstojník divoce hraje na balalajku, jako by se snažil přehlušit výbuchy granátů. Vojáky kosí střelba z kulometů. Jeden pěšák tluče pažbou pušky do drahého piana, pod nímž leží opilec s koněm rodiny Kaprálových, kterého si přivázal k noze.

"Proč jsi ho nenechal v maštali?" křičí na něj Aleš Kaprál. "Aby mi ho molodci neukradli," snaží se artikulovat ležící muž.

Všechno, co je cenné, Rusové balí do svých vojenských pytlů. Nějaká dívka zoufale křičí o pomoc a prosí, ať se slitují, vojáci toho nedbají a dál jí jeden po druhém znásilňují. Pod dřevěným schodištěm sténá rodící matka, která si myslela, že u Kaprálových bude v bezpečí a právě uprostřed válečné vřavy pocítila porodní bolesti.

Asi čtyřicet lidí včetně celé Kaprálovy rodiny se mačká v bunkru pro šest lidí. Trvá to celé tři dny a tři noci, dochází voda a potraviny.

"Byla tma. Slyšeli jsme výbuchy, kolem hvízdaly kulky. Tatínek s maminkou vybíhali ven do stárkova domku, kde nabírali vodu. Střídali se, protože si říkali, kdyby to některý z nich dostal, dětem zůstane ten druhý," vzpomíná jejich dcera Eva Kaprálová, která dnes žije v USA.

Její vzpomínky zaznamenali pro Příběhy 20. století skauti Michal Medek a Jiří Pospíšil. Kaprálovi totiž starý a zničený mlýn darovali Junáku, svazu českých skautů a skautek, který nyní shání peníze na opravy (více o mlýnu si můžete přečíst na www.kapraluvmlyn.cz).

Životní osudy své rodiny popsala krátce před smrtí paní Zdena Kaprálová v knize Zítra bude líp.

Příběhy 20. století

Příběh rodiny Kaprálových zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Repríza je v sobotu 3. září.

Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.