Proto mě zaujalo, že si rakouští novináři nejen všimli velkého rozhovoru Viliama Bucherta s premiérem Mirkem Topolánkem, zveřejněného nedávno v magazínu tohoto listu, ale vybrali z něj i několik citátů.
Tímto výběrem jej učinili pro tuzemce ještě zajímavějším. Čas od času nám totiž v inflaci slov uniká mnohé podstatné. Tentokrát dokonce s nadčasovým významem. Rakušané zvýraznili především tu pasáž, která se vztahuje k premiérovu výroku: Čtenářům je do toho hovno.
Předseda vlády se domníval, že byla porušena novinářská etika, neboť výrok padl po skončení rozhovoru, který dával jinému časopisu, ale přesto se objevil v tisku. Premiér to komentoval: "Všichni mluvíme nějakou řečí, a když zrovna nemluvím oficiálně, tak hovořím jinak.“ Pokud se politik k něčemu takovému přizná, má vážný problém.
Možná ne v České republice, kde se skutečně vžila politiky hojně podporovaná představa, že někdy jsou politiky, jindy, když to zrovna potřebují, prostými občany se všemi jejich právy. Ale zcela jistě tam, kde je veřejnost velmi citlivá na chování a projevy politických vůdců, ať už pronesené na recepcích nebo na veřejných záchodcích.
I špičkový politik samozřejmě má a musí mít právo na soukromí, s výrokem Mirka Topolánka takové právo však nijak nesouvisí. Chápu jeho rozhořčení týkající se pokusů zveřejnit z jeho privátního života i ty nejnesmyslnější podrobnosti, ale netuším, proč si myslí, že po vypnutí kamer či mikrofonů, ale třeba i na ulici nebo v hospodě může své premiérství pověsit na hřebík a "mluvit, jak mu zobák narostl", aniž má někdo právo na jeho výroky a slovník poukázat.
Být politikem je zaměstnání na 24 hodin – premiéra nikdo nenutil, aby premiérem byl, dokonce to byl on sám, kdo o funkci usiloval, a velká část občanů mu to dovolila – prostřednictvím odevzdaných hlasů. Jistě se teď může leckdo smát mé naivitě, ale i předseda vlády nebo prezident pouze slouží této zemi, jejím občanům a za možnost vykonávat takovou službu se vzdávají mnoha "radostí", jež si můžeme užívat my ostatní. Například bezstarostně žvatlat nebo nadávat, aniž se naše projevy objeví druhý den v médiích.
Chce-li Mirek Topolánek hrát na veřejnosti hodného pana Jekylla a například vůči svým spolustraníkům nebo novinářům vystupovat jako drsný Hyde, nechť tak činí. Vůbec, jazyk, jímž chce komunikovat, je jen a jen jeho záležitostí. Nikoli však to, kdy jej používá a co jím sděluje.
