Jakými skutky jste se ve svém výzkumu zabýval?
Na všech 86 okresních soudech jsem zkoumal ukládání trestů za trestné činy neplacení alimentů, opakovanou krádež a řízení po zákazu. Jsou to ty nejběžnější trestné činy, s nimiž se občan i soudce setkávají nejčastěji.
Co rozhoduje o výši trestu kromě samotného činu a trestní minulosti pachatele?
Vyjma dalších skutečností, které předvídá zákon, to jsou skutečnosti mimoprávní, které by neměly mít vliv na ukládání trestů, ale do určité míry ho mají. Výzkum ve Spojených státech nedávno ukázal, že rozhodování soudů ovlivňuje škála černé barvy pleti, popřípadě jiných rysů spojených s Afroameričany, třeba silnější rty nebo tvar nosu. V trestání Afroameričanů a bílých Američanů jsou tak velké rozdíly. V Izraeli se zase ukázalo, že při rozhodování o podmíněném propuštění velkou roli hrála únava komise.
Chci tím naznačit, jak velká škála externích mimoprávních vlivů může nastat. Může to být i tím, že soudce nemá rád určitý typ pachatelů, takže se například zkoumá, zda soudkyně a soudci přistupují jinak k případům znásilnění, nebo třeba to, že oblíbený tým daného soudce zrovna prohraje zápas. To vše se analyzuje a ukazuje se, že něco někdy roli hraje a jakou. Proto se musíme ptát, co všechno výši trestu může ovlivnit.
A jestli takové vlivy může právní stát akceptovat.
Určitě to tak být nemá. Ale je otázka, jestli nám stojí za to omezovat diskreci soudců, tedy míru jejich vlastního uvážení v prostoru hranice trestní sazby, do takové míry, aby mimoprávní skutečnosti nemohly jejich rozhodování ovlivňovat vůbec. Je totiž riziko, že bychom jim diskreci omezili až příliš. Soudci v USA měli historicky mnohem širší diskreci, ale ukázalo se, že ji používají velmi špatně. Tak jim ji velmi zúžili, ale také nebylo vhodné.
Zkoumal jste záznamy trestních řízení v České republice od roku 1995. Zjistil jste nějaké extrémní rozdíly v ukládání trestů za stejné trestné činy?
Nejsou extrémní, ale u některých případů jsou to významné rozdíly.
Co to znamená?
Třeba že ve srovnatelných případech jeden soudce uloží nepodmíněný trest v 17 procentech případů, druhý ve 34 procentech. A tento významný rozdíl není něco, přes co bychom mohli jen tak přejít. Znamenalo by to totiž, že akceptujeme to, že jestli skončíte ve vězení, významně záleží na tom, k jakému soudci se dostanete.
Ovlivňuje soudcovo rozhodování o trestu snaha rychle případ vyřešit?
Tlak na rychlost řízení hraje roli určitě. Dnes je to vlastně jediný ukazatel, kterým se hodnotí práce soudce. Soudci jsou nuceni rozhodovat co nejrychleji, často proto rozhodují trestním příkazem.
Samotného mě překvapilo, do jaké míry se na okresních soudech trestní příkazy používají. Jeden z výzkumů naznačil, že když se jich užívá více, je ukládáno méně nepodmíněných trestů odnětí svobody. Trestním příkazem totiž nelze uložit nepodmíněný trest. Takže soudce uloží mírnější trest v tomto zkráceném řízení výměnou za to, že to bude rychleji vyřešené.
Je to podle vás správná cesta?
Nedávno mi říkal jeden soudce z okresního soudu, že se k němu dostane 25 nových trestních věcí za měsíc. Nemůžu mu říct, že by to měl dělat jinak, protože by to nestíhal.
Jaký význam má věk soudce?
Zatím nevíme, ale brzy bychom měli mít data potřebná ke zkoumání. Bude zajímavé podívat se třeba na to, jakým způsobem se proměňuje ukládání trestů s vývojem soudců, zda jsou v počátku mírnější nebo přísnější, popřípadě jak rozhodují ženy a jak muži.
Slyšela jsem, že soudci jsou opatrní s ukládáním nejvyšších trestních sazeb, aby si „nechali rezervu“ pro ty nejhorší případy, které se k nim ještě mohou dostat. Co si o tom myslíte?
Vezměme jako příklad třeba sazbu od dvou do osmi let. Nemůžeme si představovat, že průměrný případ se dostane doprostřed sazby, tak to není. Trestní sazba je konstruovaná tak, aby se do ní vešly i ty úplně nejzávažnější trestné činy, přičemž většina trestných činů je méně závažná.
To znamená, že i ten průměrný se bude pohybovat výrazně níže než pět let (tedy uprostřed trestní sazby). A soudci na to nějak reagují, stejně jako na to, že někdy je zákonodárce příliš přísný v rámci sazby, takže ukládají tresty spíše kratší. Zákonodárce jednotlivým sazbám moc pozornosti nevěnuje, nejedná se o extrémně propracovaný výplod, takže je asi do určité míry dobré, když to soudci korigují.
Promítá se do rozhodování o výši trestu míra kriminality? Tedy pokud je v nějakém regionu dlouhodobý problém například se zloději, rozhodují tam o nich soudci přísněji?
Víme, že na okresních soudech není ukládání trestů ovlivněno mírou kriminality, mírou objasněnosti ani jinými charakteristikami soudního okresu.
Je to dobře, nebo špatně? Ptám se, jestli by to nefungovalo preventivně.
Bohužel ani v zahraničí neexistuje propracovaná teorie, která by říkala, zda je správné, aby složení kriminality v určitém okrese mělo vliv na výši trestu. Otázka ukládání trestů je obecně problematická tím, že nemáme jednoznačnou odpověď jako ve většině právních věcí. Například v otázce viny máme většinou jasnou odpověď: ano, či ne.
U trestu toto nikdy mít nebudeme, naopak existuje spousta komplikovaných principů, podle nichž se rozhoduje, mnohé z nich nejsou dostatečně propracované, a přesto mají ovlivňovat výši trestu. A k tomu je soudce limitován tím, že nemá o pachateli dostatek informací, musí rozhodnout rychle a často neexistují ani potřebné principy, aby zjistil, jakou roli má hrát například trestní minulost.
Jak to myslíte, že soudce nemá dost informací? To je přece předpoklad pro správné rozhodnutí.
Když vězeň nastoupí do věznice, je s ním veden dlouho rozhovor a je hodnocen z hlediska svých rizik a potřeb. Nejrůznější odborníci zjišťují, jakým způsobem by se s ním mělo pracovat. Času, energie i prostředků, vynaložených na vyhodnocení vězně, je přitom násobně víc, než u rozhodnutí o uložení trestu.
Soudci by se mělo dostávat více informací o člověku, o němž rozhoduje, měl by mít informace o jeho rodině, zázemí, aby trest mohl být ušitý na míru. Pokud dnes například Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství tlačí na to, aby se více ukládaly peněžité tresty, ruku v ruce s tím musí jít trend, aby se podrobně zjišťovaly majetkové poměry, zejména čistý příjem pachatele, aby trest měl smysl.
Znamená to, že by rozdíly v rozhodování soudců byly menší?
Je to jeden z cílů. Aby příliš nezáleželo na tom, ke kterému soudu, soudci nebo státnímu zástupci se daný případ dostane. Rozdíly v jejich rozhodování by neměly být příliš velké. Schválně říkám příliš, protože rozdílů se nemůžeme zbavit, pokud soudcům chceme dát diskreci. A my jim ji dát chceme a musíme. Otázka tedy je, nakolik jim můžeme pomoci při zvažování, jak se uvnitř té diskrece pohybovat.
Systémy zejména v USA, které velmi přísně omezují soudce a berou zjednodušeně závažnost trestného činu a trestní minulost pachatele, jsou mylné, což už vědí i v USA. Diskuse na téma ukládání trestů je velice těžká i na odborné úrovni. Doufám, že se nebude vést veřejně politická debata, protože snažit se přesvědčit politiky nebo člověka, který o tom neví téměř nic, je velmi těžké a obával bych se zjednodušených závěrů.
JUDr. Jakub Drápal, M.Phil. (28 let)
|
Dá se říct, jaké průměrné tresty jsou ukládány za konkrétní trestné činy?
Nedá. Z různých výzkumů můžeme jen dovozovat, že soudci mají v hlavě určité typizované případy a někteří přiznávají i jakési vnitřní tabulky, podle kterých rozhodují, aby byli konzistentní sami se sebou. Proto je nutné udělat tyto typizované případy transparentnější a vést k nim diskusi, zda jsou v pořádku nebo jaké by měly být.
Sjednotit tyto případy a dát tak soudcům určitý návod, zároveň jim nebrat diskreci. Soudci, s nimiž jsem mluvil, by více informací o ukládání trestů přivítali. V Evropě se ukládání trestů začíná řešit čím dál víc - aby byly individualizované, principiální a podrobně odůvodněné.
Soudci už nyní kritizují, že jsou nuceni k nesmyslně podrobným odůvodněním rozsudků.
Zrovna na odůvodňování trestu bych síly nešetřil. Zatímco odůvodnění o vině bývá velmi dlouhé, trest je odůvodněn krátce a mnohdy z něj nelze dovodit, jakým způsobem soudce přemýšlel a proč tak rozhodl.
V odůvodnění trestu by měla být základní charakteristika pachatele, co je to za člověka, jeho trestní minulost, k jaké škodě došlo, k jednání pachatele po činu a podobně. Soudce by měl odůvodnit nejen to, jaké okolnosti hrály roli při výměře trestu, ale i jak jsou významné, a pak by je měl mezi sebou vyvážit. Protože i když soudce rozepíše trestní minulost, závažnost, jednání po činu a tak dále, je otázka, která ta skutečnost primárně ovlivnila rozhodnutí o druhu trestu. A která z nich ovlivnila rozhodnutí o délce trestu. Když to soudce vysvětlí, odvolací soud to může přezkoumávat. A pak o tom lze i diskutovat a principy sjednocovat.
Lze se ve světě inspirovat konkrétnímu mechanismy, které by soudcům při rozhodování o trestu pomohly?
Jsou to například určitá doporučení prostřednictvím typizovaných případů. Používají se třeba v Nizozemí. Z typizovaných případů se stane výchozí bod, který se následně individualizuje.
Příklad: Typizovanými případy bude třeba krádež kola, auta nebo lodi. Pachatel ukradl kolo, takže výchozím bodem pro pachatele bez předchozí trestní minulosti bude určitý trest, třeba 80 hodin obecně prospěšných prací. Tento výchozí bod následně individualizujeme tak, že jak k tomu případu, tak i pachateli přiřadíme další skutečnosti, které mají různou míru závažnosti. Kdy se to stalo, jak se to stalo, jakou mělo kolo cenu, zda byla krádež organizovaná a podobně.
Nebo se můžeme inspirovat skotskou praxí: Soudci tam mají systém, do něhož sami vkládají informace o svém případu. Shrnou skutkovou podstatu a vysvětlí, proč rozhodli, jak rozhodli. Ostatní soudci se pak mohou podívat, jak se rozhodovalo v obdobných případech a proč a získají i statistické údaje o tom, jaké se ukládají tresty za určité trestné činy.
V jedné své odborné práci se zamýšlíte nad anglosaským systémem, kde se nejprve rozhoduje o vině pachatele a teprve v další oddělené fázi o trestu. U nás to vyřeší jeden rozsudek. Dovedete si tuto zahraniční praxi představit u nás?
V Česku dnes obhajoba obviněného může vyznít takto: „Čin jsem nespáchal, ale pokud si myslíte, že ano, tak tady předkládám skutečnosti, které byste měli vzít v potaz při ukládání trestu.“ To ale není úplně přesvědčující obhajoba. Proto je to v anglosaském světě oddělené. Nejprve se rozhodne o vině, a teprve pak se můžou shromažďovat informace potřebné pro uložení trestu.
A zároveň má obviněný možnost předložit důkazy, které mohou trest ovlivnit, a nejrůznější skutečnosti může zjišťovat i probační a mediační služba. Soudce se tak o pachateli dozví víc a může o něm lépe rozhodnout. Je otázka, jestli by se to v Česku také nemělo zavést.
Vy byste pro to byl?
Byl bych zastáncem toho, abychom nejdříve experimentálně ověřili, jestli by to přineslo nějaké rozdíly. Protože to, že anglosaský systém z toho vychází lépe, je zatím jen teoretický argument.
Věříte české justici?
Líbí se mi, co řekl David Kosař (vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví při Masarykově univerzitě v Brně – pozn. red.), který opakoval myšlenku jednoho aktéra z justice: „Justice dnes letí na automatického pilota“. A na to, že letí na autopilota, tak letí dobře. Věřím, že česká justice je v naprosté většině případů nestranná, nezávislá, znám mnoho soudců, pro které je tato práce skutečně posláním a nad ukládáním trestů se podrobně zamýšlí.
Ale zároveň si myslím, že pokud jim nedáme dostatečné podklady, a to jak z hlediska teoretického, tak z hlediska informací v konkrétním případě, nemohou prostě dojít k výbornému výsledku. Na to, v jakém časovém presu jsou a jaké informace mají, jsme na tom velmi dobře, ale velký prostor pro zlepšení tam je. Takže kdybych měl být souzen, tak bych se trochu bál, ale ne moc.
