Ihned mi v mysli naskočí obrázek zarostlého pravěkého chlápka, který v jedné ruce třímá kyj, druhou za vlasy táhne ženu do partajní jeskyně...
Pozor ale, tahle představa – dočetla jsem se záhy – je prý úplně scestná. Pravěcí lidé žili v tlupách a užívali si hezky společně, harmonicky.
O harmonii ženského a mužského elementu v současné politice však těžko mluvit. Politici sice o nutnosti "vtáhnout" ženy do politiky mluví, ale na věc jdou spíš tím kyjem (zelení a komunisté jsou výjimka).
Jen dva příklady k dokreslení. ODS vás uvítá na webových stránkách heslem "Děkujeme. Pojďme dál za společným úspěchem". Na obrázku skupinka příjemných lidí, pět mužů a pět žen, pěkně pohlavně vyrovnaní jako v životě. Náhoda? Záměr? Posouváte se dál a vidíte, že náčelnictvo strany představuje Topolánek a pět dalších pánů s kravatou, ve čtyřicetičlenné výkonné radě je jen jediná žena... Náhoda? Záměr?
Sociální demokraté jsou na tom podobně. Jiří Paroubek chtěl "kyjem" přinutit straníky, aby mu zvolili místopředsedkyní paní Borůvkovou. Nezvolili. Další ženu, krásku Brožovou, dotlačil – rovněž silou – na volební kandidátku. Utekla mu.
S ženami je zkrátka kříž. Ve Sněmovně, v Senátu i v krajských zastupitelstvech nás reprezentuje po 17 procentech žen. V europarlamentu jsme obsadili mezi sedmadvaceti zeměmi předposlední příčku – s pouhými 18 procenty zvolených žen (poslední je Malta). Takové Finsko má v klubu europoslanců 62 procent žen, Estonsko půl na půl.
Možná si řeknete "no a co". Představme si však třeba českou Sněmovnu v obráceném gardu – sedí v ní 165 poslankyň a 35 poslanců. Také bychom řekli "no a co"? Myslím, že neřekli. To tradiční rozdělení rolí "veřejný muž – soukromá žena" je stále v nás.
Pamatuji, jak se můj kolega s údivem pozastavil nad tím, že na názorové stránce máme týž den tři autorky a jen jednoho autora. Na mou repliku, proč se nediví i v ty dny, kdy tam běžně míváme tři autory a jednu autorku, odpověděl: Aha, to je fakt. A protože byl moudrý, dodal: Máš pravdu.
Proč ženy nejsou v politice příliš vidět, bylo už stokrát popsáno. V politických stranách je jich dost, leckde třetina i polovina. Ale na špici se hned tak neproderou.
Důvodů je několik: mužskými protějšky jsou vnímány (a samy sebe také vnímají) jako méně kompetentní. O politiku se zajímají méně než muži. Pečují o rodiny. Nemívají vůdcovské ambice, chybí jim agresivita, tah na bránu. Nerady se vnucují, nemají zapotřebí zákulisně piklit, aby se vecpaly do popředí kandidátek...
Tohle všechno říkají průzkumy a jejich chytří vykladači.
Důsledek je nešťastný. Ženy v politice nejsou a strany na ně musí vyrážet s kyjem. Kdyby měly i ženskou polovinu srdce (mozku), nemusely by "na ně" najímat marketingové rádce, Langer by se netrápil s biopotravinami, Paroubek by nespekuloval s kráskami.
Vím, všeho do času. Europoslankyně Roithová získala přes 52 tisíc preferenčních hlasů, voliče neoslňovala agresivitou, ocenili naopak její pracovitost a vlídnost.
Exposlanec a sexuolog Zvěřina v jednom rozhovoru říká, že ženy jsou biologicky a sociálně zkonstruované tak, aby vydržely zátěž spojenou s porodem a výchovou šesti až deseti dětí. A protože dnes rodí nanejvýš jedno dvě děti, získaly čas a ve společnosti se budou čím dál víc angažovat.
Výborně. Kdo si počká, ten se dočká. Ale pokud ta spoluúčast žen na správě věcí veřejných pokvačí stejným tempem jako do teď, k vyrovnání sil máme dokráčet někdy na přelomu 22. století, prý v roce 2165.
Hm, pokrok se zrovna nepřetrhne.
