Nová studna podle zákona nesmí omezit odběry z už existujících studen. V praxi je to ale komplikovanější než na papíře. Od roku 1955 se změnil právní pohled na to, komu voda pod zemí patří. Nebo spíš nepatří – přestala být totiž považována za soukromý majetek.
„Povrchové a podzemní vody dnes nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Vlastnictví majitel pozemku nabývá až jejich odebráním,“ říká Zdeněk Horáček, advokát Deloitte Legal. Tedy v praxi až když se voda dostane do domu.
Čerpat vodu z podzemí mohou od té doby majitelé studní jen na základě povolení k odběru podzemní vody. To vydává vodoprávní úřad, který sídlí u obcí s rozšířenou působností. Výjimku mají jen studny, které byly prokazatelně funkční už před rokem 1955. U novějších studen platí, že bez povolení se voda ze studně čerpat legálně nesmí.
Ideálně by studna, která vezme vodu sousedům, vzniknout vůbec neměla. „Vodoprávní úřad nepovolí stavbu studny, respektive nevydá povolení k odběru podzemní vody v situaci, kdy v dané lokalitě je nedostatečné množství podzemní vody,“ říká Vladimír Tampír z ministerstva zemědělství, které na vodoprávní úřady dohlíží.
PŘEHLEDNĚ: Vyřídit novou studnu trvá až měsíce. Co vše je potřeba? |
Kolik přesně žádostí vodoprávní úřady v posledních letech zamítly, ministerstvo neeviduje, ale výjimečné to není. Proto se také při nákupu nemovitosti, která je závislá na lokálním zdroji vody, vyplatí zkontrolovat příslušné dokumenty, případně si ověřit, zda úřad povolí studnu novou.
Černou stavbou je z hlediska úřadu i studna, která je na pozemku od 60. let, pokud povolení k odběru podzemních vod nemá. Vodoprávní úřad ji může zpětně povolit, ale může také přikázat její odstranění. Za neoprávněné odběry vody navíc hrozí majiteli černé studny teoreticky vysoké pokuty, byť se vůči majitelům soukromých studní nepoužívají.
Pokud je vydáno povolení k čerpání vody, studna je legální. Do toho, zda vodoprávní úřad povolení vydá, sousedé oficiálně mluvit nemohou, na rozdíl od stavebního řízení nejsou účastníky řízení.
Kdo za to může
Bránit se mohou až zpětně, když už je nová studna v provozu a ukáže se, že jim vodu bere. Pak je ale na nich, aby to prokázali. Prokázat, že o měsíc dříve bylo ve studni vody víc, je ale problém.
Ideální je dopředu se připravit a provést čerpací zkoušku. Tu ostatně doporučují solidní studnaři i lidem, kteří studnu budují – v jejich případě jako prevenci proti falešným obviněním. Princip je jednoduchý – změří se, kolik vody dávají studny okolo před a po. Horáček doporučuje nechat si výsledky čerpací zkoušky potvrdit notářem.
Češi prahnou po vlastních studnách, na studnaře se čeká i půl roku |
Stížnost na strženou vodu posuzuje opět vodoprávní úřad. Na ten se poškození majitelé studny mohou obrátit například i v případě, že soused odebírá vody více, než má povoleno – například když si vybuduje bazén, který napouští ze studny.
Pokud ale úřad dojde k závěru, že vrt je podle projektu a soused čerpá vodu v souladu s povolením, často to tím skončí. Určit jednoznačného viníka toho, co se děje desítky metrů pod zemí a ovlivňuje vodní poměry třeba i stovky metrů od nové studny, není jednoduché. Jednoznačného viníka tak úřad určit nedokáže. Proti rozhodnutí se může odvolat ke krajskému úřadu.
Dojde-li úřad nebo v další instanci soud k závěru, že povolená studna vodu sousedům „strhla“, neodpovídá za škodu majitel. „Odpovědnost se váže k činnosti odborné firmy nebo osoby, která zajišťuje hydrogeologický průzkumný vrt, nebo výstavbu studny či vrtu,“ říká Horáček.
Ideální samozřejmě je, pokud vrt uzavře a situaci vrátí do původního stavu. To ale vždy není možné. „Náhrada pak spočívá v opatření náhradního zdroje vody. Není-li to možné nebo účelné, je osoba nebo firma povinna poskytnout jednorázovou náhradu odpovídající snížení hodnoty nemovitého majetku. To však bohužel mnohdy ztrátu zdroje vody nenahradí,“ říká Horáček.
Až k soudům o náhradu škody se zatím sousedské spory o vodu nedostávají, ty zatím řešily potíže s vodou způsobené většími stavebními zásahy do krajiny.
