Tehdejší předseda ČSSD Jiří Horák se snažil být vlídným opozičním předákem. Kritické výtky vyjadřoval tak, že zněly jako přátelská přímluva. Žádal o to, aby se vláda se socialisty radila ve strategických věcech a aby na ně nezapomněla při rozdělování míst ve státní správě.
Polistopadová sociální demokracie totiž nechtěla být v opozici. Nebyla na to zvyklá. Kam až sahala paměť nejstarších funkcionářů, vždycky patřila do vlády: ve třicátých letech, v londýnském exilu i před únorem 1948.
Několik stovek starých funkcionářů, kteří po listopadu 1989 určovali atmosféru v obnovené straně, si představovalo, že se brzy ustaví celonárodní vláda s jejich účastí.
Přídavné jméno "státotvorný" patřilo v jejich projevech k nejčastěji užívaným slovům. Hodné opozice si však nevšímali voliči ani vláda. Později, po nástupu Václava Klause do čela Občanského fóra, se jí začalo dostávat nečekané pozornosti.
V říjnu 1991 Klaus v počínající volební kampani ODS označil Horákovu šestiprocentní a nevýbojnou stranu za nepřítele demokracie a transformace: "Považoval bych za hrůzu v této zemi, kdyby náhodou zde mohla zvítězit sociální demokracie."
V tehdejší atmosféře přijala média Klausův výrok jako samozřejmost. Stejně jako opakované výroky politiků ODS a ODA o tom, že komunisté a sociální demokraté jsou jen dvěma odnožemi socialistické tradice, která je v zásadě zločinná.
V novinách vládl pohled, podle něhož vláda žádnou opozici nepotřebovala. Technokratické sklony vládních ekonomů měl vyvažovat vliv prezidenta Havla.
Sociální demokraté si na začátku roku 1993 zvolili do čela Miloše Zemana, poněvadž neviděli jiné východisko z vlastní bezvýznamnosti. Zeman založil tradici suverénní parlamentní opozice, která odkrývá všechny slabiny vlády a po čase ji porazí ve volbách.
Narážel při tom na skutečnost, že česká politická tradice nic takového vlastně neznala. Za Rakouska byla v opozici celá česká politika. Za první republiky zase všechny velké strany společně vládly proti Němcům, Slovákům a komunistům. Poválečná Národní fronta navazovala na tento odkaz, jehož stopy najdeme ve výrocích aktivistů Občanského fóra, pokládajících každého kritika popřevratových vlád za šílence či extremistu.
Miloš Zeman vládl širokým rejstříkem. V subtilní akademické debatě o stavu posttotalitní společnosti přesvědčivě varoval před nástupem omezeného nacionalismu, ale vzápětí obvinil vládu, že nehájí národní zájmy při jednáních s Německem, poněvadž je nejspíš uplacena. Dosáhl tím úspěchu a stal se vzorem úspěšného opozičního vůdce.
Mirek Topolánek ani Jiří Paroubek k zemanovské tradici nic podstatného nepřidali. Bohužel z ní ani neubrali.
Eva Hahnová psala před časem v Lidových novinách o tom, že stabilizované poměry na politické scéně a předvídatelnou politiku obou velkých stran pokládá za velký úspěch dvou polistopadových dekád. Tak se to může jevit vnímavé pozorovatelce žijící v Německu.
Ale zkuste slova o předvídatelnosti české politiky zopakovat do některé instituce spadající pod vládu středočeského hejtmana. Tam si nejsou jisti, jestli ještě pokračuje česká politika, nebo už začalo obsazování země dosud neznámým bojovým kmenem, jehož kulturní zázemí tvoří životopisné filmy o vzestupu Adolfa Hitlera a učebnice pomocné manažerské školy.
