V pátek si většina křesťanů připomínala smrt Ježíše Krista, o kterém věří, že byl člověkem i Bohem. Bůh se stal plně člověkem a sdílel všechnu omezenost a zranitelnost, kterou my všichni zažíváme ve svém životě – včetně strachu ze smrti a její absolutní moci obrátit vše v prach. Denně na celém světě smrt drtí smutkem nespočetné zástupy nás lidí. Křesťané ale trvají na tom, že smrt Ježíše Krista oznamovala poslední okamžiky její absolutní moci, neboť za pár hodin poté svým vzkříšením smrt porazil. A tím ji porazil pro všechen náš lidský rod.
Nejen pro dnešní nekřesťany zní tento výklad šířený věřícími již vzápětí po zmrtvýchvstání jako bláznovství vymyšlené nějakým výstředním intelektuálem. Opak je ale pravdou. Začala ho hlásat náhodná „sebranka“ osob, mezi nimiž byli obyčejní rybáři i jeden výběrčí daní nedobré pověsti. Byli to však Izraelité, kteří vyrůstali v prostředí prosyceném velkým očekáváním zásadní změny jejich světa. Abychom pochopili proč, musíme sáhnout po jiné knize než Novém zákoně, a to po Starém zákoně.
Proroci ve Starém zákoně nebyli žádní jasnovidci-hlasatelé neodvratné budoucnosti. Snažili se ukázat svým současníkům, jaké důsledky bude pro ně a jejich zemi mít jejich špatné chování, pokud se včas nevzchopí a nezmění se.
