Politici u nás funkce rádi kumulují a tvrdí, že to v pohodě zvládají.
Ne, nezvládají to. Je to cesta do pekel české politiky. Politik ve Sněmovně by se měl zajímat o témata bezpečnosti nebo zahraniční politiky, o celostátní politiku. Když se však stane poslancem starosta, přemýšlí, jestli má peníze na čistírnu odpadních vod. To je jeho priorita a potřebuje na celostátní úrovni někde najít dva miliony. Je to totální střet zájmů politika.
Jak to řešit?
Ve Francii mají zákon proti kumulaci funkcí. Nikdo nikoho neomezuje, aby šel do celostátní politiky, ale ve chvíli, kdy přijde na výkon celostátního mandátu, musí si vybrat a nemůže donekonečna kumulovat. Podobně je to v dalších zemích, kde je přímo zakázán souběžný výkon mandátu na celostátní a komunální či regionální úrovni. Jinde platí nepsaná pravidla, jako například v Británii. Když se tamní komunální politik stane politikem na úrovni celostátní, končí na té nižší.
Michal Pink(41 let) Pracuje od roku 2007 jako asistent Katedry politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2011 je členem Mezinárodního politologického ústavu. Věnuje se především volební problematice. |
Ve Velké Británii tedy zákon nepotřebují, je to automatické. V Česku zřejmě ne.
Musíme se rozhodnout, jestli chceme celostátní politiku, nebo společenství 200 starostů. Starosty z podstaty až tak nezajímá, že nejdou na obranu dvě procenta, ale chtějí jiné rozpočtové určení daní, aby na lokální úrovni měli na podplácení voličů tím, že jim postaví nové fotbalové hřiště nebo akvapark. Kumulování vede k řadě degenerací v české politice, která na to doplácí.
Politika degeneruje?
Nemohu říct, že přímo. Ale to, jak fungovala před deseti patnácti lety na bipolárním rozdělení, se dnes rozpadá. A rozpadá se to kvůli tomu, že tady neexistuje jasná opozice a koalice. Přece proti sobě nebudeme vystupovat na celostátní úrovni, když pozítří spolu budeme schvalovat to koupaliště. Typickým příkladem je Jaroslava Jermanová. Musí být ve svém zastupitelstvu v obci, pak na kraji a je ochotna se bavit i o celostátní politice. Podobný případ byl svého času Michal Hašek.
Jak tedy vnímáte hnutí Starostů a nezávislých, které má zástupce ve Sněmovně?
Je to institucionalizovaná lobbistická skupina komunálních politiků, pro něž je primární lokální úroveň, celostátní politika je sekundární. Když se jich zeptáte, jak se dívají na obrannou politiku, zda má být hlavní město Izraele Jeruzalém, či Tel Aviv, jak má vypadat penzijní reforma, nejsou schopni se domluvit. Jsou schopni se domluvit, že chtějí víc peněz do svého rozpočtu.
Jaké to má důsledky?
Rostou krajně populistické strany typu SPD Tomia Okamury, protože na sebe vážou nespokojené voliče, kterým chybí opoziční alternativa. Před deseti lety tu byly dva jasné tábory Topolánka a Paroubka. Když se někomu nelíbil Topolánek, tak měl Paroubka.
Vypovídá něco o kvalitě demokracie, že je teď ve Sněmovně devět stran a v roce 2006 tam byly dvě velké a tři menší strany?
Dnešní stav je vedlejším produktem toho, že jsme zaváděli další a další úrovně politiky – krajskou a komunální, která je ve velkých městech navíc rozdělena na dvě úrovně. A máme také druhý největší počet obcí na počet obyvatel hned po Francii.
To je špatně, že máme tolik obcí?
To není špatně, ale máme tady moc starostů, kterým jsme neřekli dost. A vidíme, že není důležité být politickou stranou, která má slušný volební výsledek, ale je důležité být tím jedním poslancem, který má 5,05 procenta, protože se dostane výš k přerozdělování peněz na tu nižší úroveň.
Ale už v roce 2006 byly kraje i obce.
Ale byly na začátku. Dnes tomu navíc nahrává vysoký stupeň redistribuce prostředků na krajské úrovni. Běžný volič nevnímá politiku hodnotově, jestli je více pro redistribuci, nebo méně, ale čeká, kdo si ho koupí. Až druhá je věc, jestli si ho koupí někdo tím, že mu donese koblihu v šest hodin ráno na nádraží, nebo mu slíbí koupaliště.
A nedělají to politici správně, když na to voliči slyší?
Jasně, ale volič z toho má strašnou kocovinu. Před třiceti lety, když se člověku rozbilo auto, šel ho spravit a fungoval s ním dál. Ale dneska, když se rozbije, odveze ho do výkupu a jde si pro nové. A pak zjišťuje, jestli je s tím spokojený. Stejné je to i s politikou. Když se podíváme deset let zpět, tak místo toho, aby se politici domluvili, jakým způsobem najít nástupce Václava Klause, hodili to na voliče a zavedli přímou volbu. Dnes z toho mají všichni kocovinu. Podobné je to i s referendem. Politik je od toho, aby vládl a rozhodoval, ne aby každý měsíc organizoval referendum.
Nechybí referendum v ústavě, když je tam i věta, že lid vládne přímo?
Nechybí, protože referendum je řešení, které tlačí lidi do dvou jasných táborů a nenutí hledat kompromisní řešení, na kterém se shodneme a které bude fungovat. Referendum představuje velice vzácný nástroj, se kterým by se mělo šetřit a použít jen v krajním a opravdu důležitém případu. Navíc referendum v kombinaci s přímo voleným prezidentem může vést docela rychle k nedemokratickému režimu.
Přímou volbu prezidenta ale politici dlouho slibovali.
Ano, ale když ji zaváděli, tak měli vyřešit procesní stránky, aby nedocházelo k zádrhelům. Není těžké se podívat do nedalekého Rakouska a říci, že nebude 50 tisíc podpisů metodou tužka, papír, telefonní seznam, ale 5 tisíc notářsky ověřených. V momentě, kdy jde o skupinu senátorů nebo poslanců – můžou to podepsat více kandidátům? To dodnes není vyřešené. Další věc, kterou měli politici upravit, je dopsání několika slov, že předsedu vlády jmenuje a odvolává prezident jen na návrh Sněmovny. Vyřešilo by to problémy se sestavováním vlády z doby působení prezidenta Miloše Zemana.
Teď má volné pole působnosti.
Když to hodně nadsadím, tak kdyby se Zeman rozhodl, že předsedkyní vlády bude jeho dcera, která si dovede patnáct kamarádů ze střední školy, tak bude vládnout a neexistuje nástroj, který by je v tu chvíli z té pozice dostal ven.
Nejde spíš o osobu Miloše Zemana než o funkci prezidenta jako takovou?
Dokážu si představit, že z přímé volby můžou vzejít horší varianty než Miloš Zeman.
Vypovídají o kvalitě české demokracie výsledky letošních prezidentských a loňských sněmovních voleb?
Mají v sobě pozitivní i negativní indikátory. Pozitivní, že lidé k volbám jdou a není jim politika ukradená. A ten druhý, nevím, jestli říci negativní, je ten, na základě čeho lidé hlasují. Ve chvíli, kdy volím Andreje Babiše, protože souhlasím se vším, co čtyři roky dělal, tak je to jiné, než když ho jdu volit, protože je to hezký sympatický člověk, který se na mě dívá z billboardu.
Zaznamenal jsem, že od roku 2013 postupně klesá index demokracie v České republice. Proč od té doby?
Vzniklo to se zavedením přímé volby prezidenta, pádem vlády a nestandardním řešením vládou Jiřího Rusnoka.
A proč to dál pokračuje?
Protože tady máme vládu, která nemá důvěru. Máme vládu Andreje Babiše, která vládne, a přitom ji nepodpořila většina. To je problém české demokracie a prezidenta, který si měl po volbách svolat zástupce všech sněmovních stran a říci: Podívejte se, Andrej Babiš je vítěz, je v tuto chvíli na řadě a bude mít vládu, když donese 101 podpisů. Současně Sobotkovu vládu pověřuji vládnutím v demisi. Bylo by to čistější řešení a větší nátlak na strany najít řešení k většině než to, že tady máme vládu nevládu.
Co by udělalo s kvalitou české demokracie, kdyby tady nakonec vznikla vláda ANO, SPD a KSČM, ať už koaliční, nebo tolerovaná?
Nic, protože ona tady už je. Jen jednotliví aktéři řeší, jak moc to manželství přiznat.
Hrozí s takovou vládou nějaké výrazné změny systému?
Důležité budou podzimní senátní volby a jakým způsobem bude pracovat Sněmovna. Troufnu si říci, že jedna z kvalitnějších stránek české demokracie je právě existence Senátu.
Je ještě něco, v čem je česká demokracie kvalitnější než na Západě?
Například poměrný volební systém do Sněmovny je nastaven tak, že dopředu není přesně stanoven počet poslanců za jednotlivé volební obvody. Počet se odvozuje od toho, kolik kde přijde lidí volit. Díky tomu máme spravedlivě rozložené, kolik voličů připadá na jednoho poslance. Ale to najdeme i v některých zemích na Západě.
