Modrá dodávka hradecké charity míří do polí a větrolamů za obcí Skřivany. Mezi stromy se zjevují bizarní trosky jako z válečného filmu. Je to rozpadající se velký statek zarostlý nesekanými nálety.
Auto sociálních pracovníků vjíždí mezi ruiny a zastavuje u staré konírny. "Budeme se snažit Ludvu dostat k nám. Aby neumrzl. Loni se nám to podařilo. Skoro na dva měsíce. Pak ale zase odešel sem," ukazuje terénní pracovník charity Petr Macl impozantní ruiny.
O kom mluví? O bezdomovci, který tady v konírně žije. Už mnoho let. Jeho psychická porucha se projevuje tím, že se pokrývá popelem. Prostě pořád vypadá jako čert.
Maclův kolega mizí uvnitř. Míří až dozadu. V temném koutě pod rozložitými klenbami je vidět doutnající uhlíky ohně. Svítí tam ale i jedny oči.
"Je v popelu," konstatuje suše Petr Macl. Opravdu. Muž, za nímž jdou, splývá s temnotou koutu. Všude je cítit spáleninu a kouř.
V noci mu rádio hlásí, kolik je právě stupňů
Jak tu přežívá? Nemrzne tady? Ví vůbec, jaké mrazy svírají Česko? Macl nalévá z termosky do Ludvíkovy přičmoudlé sklenice kávu a ptá se ho, jak se cítí, jestli ho něco netrápí.
"Ujde to," odpovídá Ludvík. Není to vůbec žádný šílenec. Je docela sympatický, jen se prostě straní lidí. A nejlíp je mu samotnému. S ohněm. Připouští, že někdy k ránu je mu teď hodně zima. Ví také moc dobře, jaký mráz sužuje zemi. I jeho.
"Mám v noci puštěné rádio. Tam hlásí, že je zrovna třeba sedmadvacet pod nulou," říká Ludvík.
Když se ho pracovníci charity ptají, proč se víc neobleče a kde má boty a matrace, které mu přivezli posledně, bezelstně odpoví: "Shořely." Macl jen pokrčí rameny: "Hodně věcí spálí. To je trochu riziko pro ty, kteří by mu chtěli pomoci."
Pomoci? Třeba by pro něj někdo mohl udělat přístřešek. Vždyť kdysi na vesnicích právě pro takové lidi byly pastoušky. Nebo by ruiny mohla osídlit nějaká komunita s projektem pro podobně postižené lidi. Možná by se to Ludvíkovi i líbilo.
Dva a půl kiláku pro jídlo za stovku
Hlad Ludvík nemá. Sociální pracovníci mu vyřídili v Plzni, odkud pochází, sociální dávky. A aby o ně nepřišel, domluvili ve Skřivanech s majiteli krámku s potravinami, že si tam Ludvík každý den může přijít a vybrat jídlo za stokorunu.
"Je to asi dva a půl kiláku tam. Mám tady ještě kus chleba," ukazuje bezdomovec do kouta konírny.
Pracovníci charity ho několikrát zkoušejí přemluvit: "Nechceš k nám? Loni se ti u nás přece docela líbilo. Pojď," naléhají.
Dnes ale bezdomovce nepřemluví. Trochu s tím ostatně počítali. Z dodávky vytahují velkou peřinu, starší zimní bundu, sáček kávy či vepřovou konzervu. A velké svíce, které v charitě vyrábějí ze starých svíček.
Za všechno Ludvík slušně děkuje. I když není jisté, zda si s novou peřinou ještě dnes večer nezatopí.
Pak do konírny vstoupí parta mladíků, většinou romské národnosti. "Chodíme ho sem občas kontrolovat. Jestli žije," tvrdí jeden z nich a pozdraví bezdomovce. Nezdá se, že by se jich Ludvík bál. Baví se s nimi.
Venku pak muži obsadí jednu ze střech rozpadlého statku a rozebírají ji. Jeden z nich se dokonce ptá, zda mohou Ludvíkovi pomoci. Snad jeho úsměv není falešný.
Možná jsou tihle hoši mnohem lepší než hráči paintballu, kteří po Ludvíkovi stříleli barevné projektily. "Tady a tady mě zasáhli," ukazuje. Ten, co spí v popelu.
