V komůrce tvořené výklenkem ve zdi, kde Václav přespává, v noci teplota klesá pod nulu. „Se psem a kocourem to zadýcháme. Když je mi zima, tak zapálím svíčku. A když hodně mrzne, mám plynový teplomet. Zvykl jsem si. Zima je mi jen pět minut po tom, co vlezu do postele. A pak ráno, než se obléknu,“ vysvětluje návštěvě na svém dvorku přirozeně ohraničeném břehem Vltavy a z druhé strany vyvýšeným betonovým podchodem. Na prostranství může pobíhat hlídač Azor, aniž by se jeho pán musel obávat, že uteče.
Václav patří mezi lidi bez domova, kteří jsou smíření s tím, že na ulici už pravděpodobně zůstanou do konce života. Působí svým způsobem spokojeně. „Já jsem samorost. Mám hodně možností změnit způsob života, bydlet jinde v bytě nebo v zahradním domečku. Nabídky ale odmítám. Protože když od někoho něco přijmete, cítíte se pak vnitřně zavázán. A to já nechci,“ vysvětluje.
„Navíc tady jsem strávil už deset let života a to se také těžko vymazává. Kdybyste to tady viděli před deseti lety, vypadalo to hrozně. Ta rekultivace mi dala hrozně práce. Jsem sám na sebe hrdý, že jsem to udělal tak jak to tady dneska je,“ dodává a rozhlíží se po svém dvorku, nebo možná spíše po obývacím pokoji.
Seriál iDNES.cz Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení. Sto tisíc Čechů se potápí ve spirále zadlužení a proti stovkám tisíc je vedena exekuce. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád. Seriál iDNES.cz Chudoba v Česku zavedl čtenáře do světa, který často nechceme vidět. Přesto je všude kolem nás a ocitnout se v něm je až příliš snadné. |
Prostoru vévodí otevřené poličky s rozsáhlou sbírkou hrníčků. Nechybí starý nábytek, křesla, prádelní šňůry, několik zrcadel, obrazů a nástěnných hodin. Kuchyňský kout je vybavený vším potřebným nádobím a plynovým vařičem. V létě dvorek oživí květiny rostoucí na několika záhoncích. Jedním z koníčků pana domácího je totiž zahradničení. Vztahy s městem a policií si Václav pochvaluje. „Mám tady pořádek, tak jim nevadím,“ říká.
Když mám dobrý den, nasbírám i dva metráky papíru
Jeho život na ulici je poměrně jednotvárný, jednotlivé dny se od sebe příliš neliší. „Dneska jsem se vzbudil v pět hodin, pustil jsem si rádio a do sedmi jsem ho poslouchal. Když jsem líný, tak vstávám i v půl deváté, v devět,“ říká Václav, zatímco si před zrcadlem nanáší pěnu na holení. „Pak si dám kafe, cigáro a dělám nějaké domácí práce, peru si nebo vařím. Odpoledne beru kárku a vyrážím na svůj okruh po Letné.“
Živobytí si totiž Václav zajišťuje sběrem papíru a starého železa. „V létě občas mám námezdní práce, třeba sekám trávu, natírám ploty, vymalovávám byty. Mám hromadu známých, kteří mě doporučují dalším lidem. Někdy se mi povede zpeněžit i věci, které lidi vyhazují,“ vysvětluje Václav, který zároveň čas od času provádí zájemce po Praze v rámci exkurzí agentury Pragulic. „Něco si teda vydělám, ale i tak musím samozřejmě obracet každou korunu,“ dodává.
Místo pračky Václavovi poslouží horká voda v kýblu a zvon na odpad. Když je velký mráz, využívá veřejnou prádelnu.
Dnešní odpoledne zahajuje návštěvou sousedů Jany a Mirka, kteří vystavěli svůj bizarní příbytek ve stráni na břehu řeky asi deset minut chůze od Václavova dvorku. Dlouholetí partneři uzavřeli sňatek letos v září. Svatbu jim pomohli vystrojit zaměstnanci radnice na Praze 7, kteří na jejich obydlí tvořené z kusů plechu, dřeva a starých koberců doslova shlíží z oken svých kanceláří.
„Až to bude hotový, tak to bude 4+1, pokud to ještě nerozšířím. Já jsem panu starostovi otevřeně řekl, že mu tady pod oknem poroste Karlštejn,“ směje se Mirek. Dům už přitom staví podruhé: „Musel jsem ho zbourat, když tady řezali stromy. To mě tehdy naštvali.“ Vztahy s magistrátem má ovšem stejně jako Václav výborné. „Horší jsou feťáci. Dělají tu bordel, občas něco ukradnou, napadají nás,“ říká Mirek, jehož velkou vášní je malování. „Maluje krásně, akorát jenom samý husity a halapartny,“ směje se Václav.
Po chvíli se se sousedy loučí a vyráží na svou pravidelnou výpravu po letenských kontejnerech. V parku na Letné míjíme lavičku obloženou igelitovými taškami. „To bude asi Péti,“ myslí si Václav a jde se po známém podívat do blízkého křoví. Na volání však nikdo neodpovídá a tak putujeme dál.
„Když je dobrý den, tak seberu i dva metráky papíru, je to o štěstí. Bývalo to ale dřív lepší, konkurence nebyla tak veliká. Dneska na mém okruhu potkám cestou třeba i pět lidí, které vůbec neznám a zabývají se touhletou činností. Jinde to řeší třeba tak, že takovýmhle vetřelcům dají přes držku a už se tam znovu neobjeví. To já ale nedělám,“ říká Václav.
Občas zajdu na fotbal. Nebo na mši
Během celého dne Václav působí uvolněně a optimisticky. Prožívá přitom těžké životní období. Během několika měsíců přišel o dva nejbližší přátele. „Mezi bezdomovci těžko hledáte opravdové kamarády. Já jsem měl dva. Jeden mi zemřel v březnu letošního roku a druhý minulý týden. S těmi lidmi jsem prožil dvanáct let života převážně v dobrém, to se smazat nedá,“ říká.
Aby toho nebylo málo, ztratil se mu před dvěma dny kocour. „Měl jsem ho od malého koťátka. Předtím jsem tu měl problémy s myšmi, ale jakmile přišel kocour, zmizely. Pár dní ještě počkám, třeba se vrátí,“ doufá.
Cíl má prý v současnosti jediný: „Chci tady být ještě aspoň deset let, abych přežil svého psa. Je na mě odkázaný. Kdo by si vzal starého míšence?“ Pes a kocour jsou u Václava doma vždy na prvním místě. „Je mi milejší koupit psovi konzervu než sobě cigarety. Těžko mu vysvětlíte, že není na jídlo,“ vysvětluje.
Potraviny Václav kupuje výhradně čerstvé. „Zásadně neberu jídlo z popelnic. Kupuju si párky a klobásy. Když nejsem línej, tak si dokážu i uvařit, třeba fleky, bramboráky nebo guláš. Když mi toho zbude víc, tak to rozdám kolegům,“ říká. Večer občas zajde na fotbal - na Spartu, nebo na mši. „Do hospody nechodím, kolem osmé hodiny zalehnu a poslouchám rádio, abych měl přehled,“ říká.
Před třemi lety v Praze zasáhla velká voda i bezdomovce žijící pod mosty. Jedním z nich byl i Václav Šíma:
5. června 2013 |
Bezdomovec má průměrně čtyři přátele
Život lidí bez domova v Česku se snaží do hloubky poznat skupina výzkumníků v rámci projektu Akademie věd ČR Hobohemia. Cílem je popsat „časo-prostorovou dynamiku bezdomovectví“ v Praze a Plzni, jinými slovy zjistit, jak lidé bez domova tráví čas, kde se pohybují či kde přespávají. Výzkumy v rámci projektu stále běží, nicméně některé dílčí závěry je možné vyvodit již dnes.
V seriálu Chudoba v Česku vyšlo: |
Na základě hloubkových rozhovorů s lidmi bez domova výzkumníci zjistili, že existují dvě hlavní cesty, jak se lidé dostávají na ulici: „V případě mladších lidí je to nefunkční rodina a velmi často zkušenost s institucemi, jako je pěstounství nebo dětské domovy, u starších to bývá souběh různých událostí, třeba rozvod, ztráta zaměstnání a dluhy,“ komentuje Petr Vašát ze Sociologického ústavu AV ČR. Mladí lidé bez domova velmi často experimentují s drogami, na druhou stranu ovšem neplatí, že ti starší pijí všichni alkohol.
Ukázalo se, že sítě lidí bez domova jsou poměrně husté, jinými slovy, že lidé bez domova se navzájem často znají. To více platí u mužů než u žen bez domova. „Lidí bez domova jsme se ptali na aktuálně šest nejbližší osob. Jednapadesát respondentů jmenovalo dohromady 239 aktérů, včetně mrtvých osob,“ říká Vašát. V průměru jmenoval jeden člověk bez domova čtyři blízké osoby. „Obecně respondenti nejvíce jmenovali jedince z řad přátel a partnerů, se kterými se vídají na denní bázi,“ dodává.
Lidé bez domova si podle něho vytvářejí jakési kvazidomácnosti, které společně zajišťují obživu. „Někdo se třeba stydí žebrat, tak vybírá popelnice. Druhý jde žebrat a získané prostředky pak dají dohromady. Takovéto vazby, které nahrazují rodinu, si často vytvářejí hlavně skupinky mladých lidí bez domova, ale i například dva starší bezdomovci, kteří si rozumí,“ říká Vašát.
„Chci tady být ještě aspoň deset let, abych přežil svého psa.“
Své blízké osoby respondenti znali většinou v řádu několika let. V tomto ohledu je rozdíl mezi Prahou a Plzní. „V Plzni znají své blízké osoby mnohem více než v Praze. V Praze naopak respondenti jmenovali čtvrtinu osob, které znají krátkodobě, jen v řádu měsíců,“ vysvětluje Vašát.
Starší lidé počítají s tím, že „dožijí“ na ulici
Z dosavadního výzkumu vyplynulo, že lidé bez domova v Plzni mají jasněji ohraničený čas spánku - všichni vstávají a chodí spát kolem osmé, zatímco v Praze se situace víc různily. „Z toho lze usuzovat, že spousta aktivit pražských bezdomovců zasahuje do nočního času,“ komentuje Vašát.
Místa, kde lidé bez domova přespávají, jsou velmi různorodá. „Mnoho lidí spí v bezdomoveckých koloniích, v jakýchsi stanových městečkách, která často vznikají třeba kolem kolejí,“ říká Vašát. I v centru města se však najde řada míst, kde lidé bez přístřeší přespávají.
Svoji budoucnost lidé bez domova většinou nevidí optimisticky. „Starší lidé počítají, že dožijí na ulici. Ti mladší na to moc nemyslí,“ říká Vašát, ačkoli podle něho není nereálné, že se z kritické situace dostanou.
Exkluzivní výzkum agentury Median pro iDNES.cz |
