Ještě před rokem musela třicetiletá Jitka a její dvě děti vyžít se čtyřmi stovkami na týden. Po odchodu z neudržitelného vztahu neměla kam jít - možnost vrátit se k rodičům nebo se obrátit na sourozence nepřicházela v úvahu. Sama v tu dobu byla bez zaměstnání a bývalý manžel a otec dětí navíc neplatil výživné. S dcerou a mentálně postiženým synem proto skončila v azylovém domě v Kralupech nad Vltavou.
Seriál iDNES.cz Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení. Sto tisíc Čechů se potápí ve spirále zadlužení a proti stovkám tisíc je vedena exekuce. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád. Seriál iDNES.cz Chudoba v Česku zavede čtenáře do světa, který často nechceme vidět. Přesto je všude kolem nás a ocitnout se v něm je až příliš snadné. |
„Byla to hrozná nejistota a strach. Ale když jsem se druhý den probudila, tak přišla zčásti úleva, že bude líp...,“ vzpomíná na nejhorší období svého života. Počítat musela doslova každou korunu. „Dostávala jsem potravinovou pomoc z charity, což znamená základní potraviny jako těstoviny, rýži, občas nějakou konzervu, mouku. Naštěstí děti měly hrozně rády i laciná jídla jako bramboráky nebo obyčejné rizoto. Ke svačině dostávaly většinou jenom chleba nebo rohlík s máslem.“
Dnes rodina zažívá lepší období. Otec začal platit alimenty a Jitka s dětmi se před několika měsíci přestěhovala z azylového domu do bytečku v centru Kralup. „Vyžijeme. Nemusíme už tak moc šetřit na jídle a o víkendu jedeme občas vlakem na výlet,“ popisuje Jitka drobné radosti. Její rodina přesto stále patří do kategorie domácností, které přežívají od výplaty k výplatě, a dlouhodobě se potácejí na hranici chudoby.
„Oblečení není problém, kromě spodního prádla nakupujeme všechno levně v sekáčích,“ říká Jitka. S blížícími se vánočními svátky začíná řešit, jak zajistí dárky pro děti. Většinu z nich prý vyrobí: „Než třeba kupovat drahou plastovou stolní hru, tak tu samou vyrobím z překližky. Celá hra vyjde maximálně na stokorunu, přitom v obchodě by byla za sedm stovek. Musím si umět poradit.“
Koncem měsíce jsme vycucaný
V podobné situaci jako byla před rokem Jitka, je dnes devětadvacetiletá Lucie původem z Prahy. Se svými dvouletými dvojčaty se v podstatě od jejich narození stěhuje z jednoho azylového domu do druhého. „Tohle je už můj čtvrtý azylák. O děti otec nejeví zájem, neplatí a popírá otcovství,“ říká, zatímco se její pozornosti domáhají dvě batolící se holčičky.
Od narození žijí v azylu.
„Celkem mám z rodičovské a příspěvku na živobytí nějakých osm tisíc. Z toho platím půjčku, exekuci za neplacenou elektriku a nájem tady. Takže mi zbudou tak dva tři tisíce na jídlo. Koncem měsíce jsme vždycky úplně vycucaný. Oblečení dostáváme tady z charity. Celý měsíc jíme těstoviny, brambory, těstoviny, brambory. Ještě někdy čočku,“ konstatuje rezignovaně.
„Pro mě by teď bylo nejlepší sehnat levný podnájem a jít pryč. Jsem hrozně ráda, že máme střechu nad hlavou, ale není to život, nemáme příliš soukromí a volnosti,“ říká Lucie. Život na rodičovské, v cizím městě a bez prostředků na jakékoli vyžití je pro ni ubíjející. Nejsvětlejší bod jejího dne je, když děti večer usnou a ona může na počítači ve společenské místnosti brouzdat po internetu, shánět levné bydlení a plánovat.
Láska z ulice a pět dětí
Na tomtéž patře kralupského azylového domu, jen o pár metrů dále od Luciiny garsonky, bydlí Michal s Danou. Dlouholetí partneři se potkali na ulici, a to doslova. Ona odešla z rodiny, protože ji bratr znásilnil. On se po propuštění z vězení, kde seděl za krádeže, nesměl jako „ostuda rodiny“ vrátit k rodičům. Dva lidé bez domova se poprvé potkali v Praze na Národní třídě.
Postupně se partneři dokázali vzchopit, vydělávali si na brigádách a našli podnájem v pražských Bohnicích. Před devíti lety se jim narodilo první společné dítě a postupně ještě čtyři další, z nichž nejmladšímu je dnes pět měsíců. Jenže příjem z Michalových brigád byl nestabilní a doma stále čekalo pět hladových dětských krků. Když pak loni na podzim rodina nezaplatila včas nájem, dostala výpověď a skončila v azylovém domě. V jednom pokoji Michal, Dana a jejich pět dětí žijí už téměř rok, což je maximální doba, po kterou je možné v jednom azylovém domě strávit.
Porovnání dětí z chudých rodin s ostatními vrstevníky
   Zdroj: agentura Median |
„Všemožnými způsoby sháníme bydlení. Jenže realitní kanceláře chtějí většinou provizi a pokud chce i majitel akontaci, tak už to je pro nás velký problém. Nemůžeme si dovolit zaplatit najednou třicet tisíc. Problém je také těch pět dětí. Bytů k pronájmu je dost, ale když majitelům řekneme, že máme pět dětí, odmítnou nás,“ vysvětluje Michal s tím, že když bude nejhůř, pokusí se uchýlit do jiného azylového domu. Jenže ty v okolí Prahy jsou většinou beznadějně plné.
Zaplatit oběd, nebo školní výlet?
Příběhy Jitky, Lucie, Michala a Dany mají jeden společný rys: chybějící nebo nefungující vztahy s původní rodinou, zejména s rodiči. V době náhlého výpadku příjmů nebo ztráty bydlení tu pro ně nebyl nikdo blízký, kdo by je finančně podpořil nebo poskytl střechu nad hlavou.
V šedé zóně mezi bezdomovectvím a životem v důstojných podmínkách žije podle údajů Českého statistického úřadu z minulého roku celkem 1,2 milionu Čechů. Jejich materiální deprivace se projevuje například tím, že si nemohou dovolit dostatečně vytápět byt, kvalitně se stravovat nebo koupit novou pračku, když se ta stará „rozsype“.
Podle organizace Charita ČR je největším problémem v Česku předluženost. Z 27 tisíc lidí, kteří se loni kvůli dluhům obrátili na její poradny, tvořily tři pětiny ženy, mezi nimiž převažovaly samoživitelky. Stejně jako Jitka a Lucie z úvodu tohoto článku se velmi často potýkají s tím, že jim bývalí partneři neplatí výživné na děti. Samoživitelky pak nezřídka čelí rozhodnutím, zda dětem zaplatit obědy, nebo školní výlet, a mnohdy jim nezbývá, než hledat pomoc u charitních organizací.
„Bytů k pronájmu je dost, ale když řekneme, že máme pět dětí, majitel nás odmítne.“
S pomocí nejchudším Čechům a Češkám má bohaté zkušenosti například společnost Dcer křesťanské lásky svatého Vincence de Paul. Ve Staré Boleslavi a širokém okolí řeholní sestry čas od času poskytují chudým základní potraviny.
„Zjistili jsme, že jednorázová akce nestačí, některé rodiny potřebují častější pomoc, protože situace je v nich skutečně bídná. Z časových důvodů tyto rodiny nemůžeme obcházet pravidelně, je ale důležité, abychom vždy nějaké potraviny měli v domě, aby k nám lidé v největší nouzi mohli přicházet pro pomoc,“ vysvětluje sestra Damiana.
Potraviny sestrám dodává pražská potravinová banka, jedna ze čtrnácti fungujících v České republice. Potravinové banky shromažďují jídlo darované jednotlivci, ale i obchodními řetězci a následně ho rozdělují mezi desítky organizací, které pracují s nejchudšími.
V seriálu Chudoba v Česku již vyšlo: |
„Potřebným lidem dáváme například olej, cukr, mléko, těstoviny, konzervy, džemy, sladkosti pro děti, ale také třeba prací prostředky,“ vyjmenovává sestra Damiana. Výraznější zájem o potravinovou pomoc prý sestry zaznamenaly během září, které je pro rodiny finančně náročné, protože děti se vracejí do školy, s čímž je spojena řada nákladů.
Postavit se na vlastní nohy
Společným cílem rodin, jejichž příběhy popisuje tento text, je postavit se na vlastní nohy. Ke štěstí by jim stačilo to, co jiní považují za samozřejmost: stabilní bydlení a práce. Vyučená kuchařka Jitka už má první krok za sebou: s dětmi se z azylu přestěhovala do nájemního bytu a momentálně shání práci. „Zítra jdu na pohovor do Teska,“ říká. Její vysněná práce je však jiná: chtěla by se stát sociální pracovnicí a pomáhat dalším rodinám v nouzi. Do budoucna proto plánuje projít rekvalifikačním kurzem.
Podobný plán má i Lucie. „Až se přestěhuju, chci se vrátit do školy a dodělat si maturitu,“ prozrazuje mladá žena, která by se chtěla stát pečovatelkou.
Exkluzivní výzkum agentury Median pro iDNES.cz |
