V roce 1987 se po rozvodu začala soudit s manželem o dům. Tehdy jej znalec ocenil na necelého půl milionu korun. Ale jak případ putoval od jednoho soudu ke druhému, ceny se zvyšovaly a na konci soudního maratonu o jedenáct let později stál dům o dva miliony víc.
Pochopitelně stejně narůstala i částka, kterou musela vyplatit bývalému manželovi. Se situací se Marie Vavřičková nesmířila: vloni si stěžovala ombudsmanovi a letos její zmocněnec poslal stížnost premiérovi.
Vše bylo zbytečné. Přitom je paní Vavřičková přesvědčena, že se do nepříjemné situace nedostala vlastní vinou. Aby vyplatila manžela a získala celý dům, v němž bydlí její matka a bratr, musela si vzít hypotéku, dům dát do zástavy a osmnáct let bude splácet přes pět tisíc korun.
"Není to pro mne dům, ale domov. Ale co kdybych přišla o zaměstnání? Nebo onemocněla?" ptá se.
Její příběh se velice podobá příběhu učitelky Dany Bořánkové z Klatov. Ta se po patnácti letech sporů o dům se svým bývalým manželem dostala do stejné situace. Ovšem díky vlastní vytrvalosti dopadla lépe: vysoudila si u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku půlmilionové odškodnění, které jí za pomalé soudy vyplatí česká vláda.
A to ve chvíli, kdy jí hrozila exekuce domu, protože už neměla na splátky. Když byl její příběh otištěn v novinách, upozornila na něj paní Vavřičkovou sousedka - oba příběhy si byly k nerozeznání podobné. Nyní Marie Vavřičková přemýšlí, zda poslat stížnost k Evropskému soudu také. "Zkusím to," říká. "Kde že to vlastně je? Ve Štrasburku?"
Česko zatím odškodňovat neumí
Odškodnění za pomalé české soudy mohou poškození dosáhnout jen v cizině, právě u soudu ve Štrasburku. Ani tamním soudcům se to však nelíbí: požadují, aby Česká republika své občany začala sama odškodňovat. Slovensko to už dělá.
"Je nutné, aby se tato otázka řešila. Lze si představit nějaký tuzemský orgán, který bude dávat takzvaná spravedlivá zadostiučinění," říká ústavní soudce Jiří Malenovský.
Spravedlivým zadostiučiněním označuje štrasburský soud finanční odškodnění "za morální či materiální újmu". Částky se pohybují ve stovkách tisíc korun.
Štrasburský soud rozhodl, že všechny země, které spadají do jeho "pravomoci", mají mít vlastní instituci, která by se o odškodnění postarala.
"U nás v zásadě odškodnění možné je, Evropský soud to však nepovažuje za dostatečné. Zabýváme se tím, ale musí se změnit zákon," říká ředitel odboru odškodňování ministerstva spravedlnosti Petr Peřina.
Bývalý ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, ještě než odešel z funkce na Ústavní soud, uvedl, že na změně předpisů se už začíná pracovat. "Do parlamentu by to mohlo jít na podzim," řekl Rychetský. Jenže kdo bude mít odškodňování na starosti? To zatím není jasné, diskuse o tom ani nezačala.
"Museli bychom vytvořit něco, co by bylo analogií štrasburského soudu. To, že se soud neúměrně protahuje, musí stanovit nezávislý orgán. Kdybychom chtěli průtahům předejít, museli bychom takový orgán sami vytvořit," říká místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera.
"Na Slovensku tuto agendu sice přesunuli na Ústavní soud, takové řešení však nepovažuji za ideální. Hrozí, že soud by mohl být těmito záležitostmi zavalen," říká Malenovský.
Na pomalé soudy doplácí státní rozpočet
Do doby, než nová instituce vznikne, tak hrozí problémy: nejen těm, kteří se budou marně domáhat v Česku odškodnění, ale také pro státní rozpočet. Štrasburský soud bude totiž tvrdě posuzovat všechny stížnosti na pomalé soudy a nařizovat české vládě vyplácení tučných odškodnění.
Princip je přitom jasný - stížnost občana, který nemůže být ve své vlasti za pomalé soudy odškodněn, má ve Štrasburku větší šanci na úspěch. Odborníci očekávají, že v nejbližší době přijde vlna případů, které Česká republika u Evropského soudu prohraje.
Podle požadavků štrasburského soudu už nedávno změnila své zákony řada evropských zemí. Česko to zatím neudělalo, změnám se však nevyhne.
