Premiér Andrej Babiš dnes míří na Hrad za prezidentem Milošem Zemanem. O schůzku požádal předseda vlády. Téma je zřejmé, je jím onen už trochu utahaný a zejména dost bizarní spor o ministra kultury. Času není nazbyt, na pátek je naplánováno Zemanovo setkání s Janem Hamáčkem a Antonínem Staňkem – a pak už má v pondělí předsednictvo ČSSD rozhodovat o odchodu strany z vlády.
Premiér má v hlavě nějaké varianty, hlásila před dnešní hradní schůzkou Babišova pravá ruka Alena Schillerová.
Ať už jde o šíbování s jménem Staňkova nástupce, nebo dokonce s vládními resorty mezi stranami, jedno je jisté na beton: premiér určitě nejde prezidentovi oznámit, že na něho u nejvyšší soudní instance podá kompetenční žalobu pro obcházení ústavy. Než by se Babiš nechal natlačit do tak čelního střetu se Zemanem, raději by zvolil i riskantní cestu předčasných voleb. A to jakkoli mu dnes prezident vládnutí vůbec neulehčuje: k sérii osobních trablů premiéra naopak přidává další, ve všech ohledech úplně zbytečný.
Opozice má jasno: premiér je slaboch, protože si nedokáže na prezidentovi silou vynutit, aby mohl suverénně rozhodovat o složení vlastního kabinetu. A že i Bohuslav Sobotka byl proti němu hotový ranař. Mimochodem, říká to táž opozice, která až dosud Babiše označovala za málem totalitního autokrata a hrobaře demokracie.
Babiš samozřejmě má sklony k autoritářství. Jako bývalý šéf ekonomického impéria, v němž by notabene nejraději po telefonu sám řídil denní chod poslední slepičárny. Toho se bohužel nezbavil dodnes, kdy místo sestavování týmů k řešení fundamentálních otázek řádu penzijní reformy nejraději sám vyjednává s nespokojenými taxikáři či autobusáky. O to víc se samozřejmě musí cítit nekomfortně, když si ani jako fakticky nejmocnější muž v zemi nemůže vyměnit ministra ve vlastní vládě. Po poslední schůzce v Lánech, kde svými argumenty Zemana nepřesvědčil, působil hodně deprimovaně.
Babiš bude chtít, ať Zeman odvolá Staňka. ANO nepočítá s výměnou křesel |
Navíc poslední partii s prezidentem Babiš nehraje jen za sebe nebo za tuto vládu, z pohledu pilířů moci v zemi ji hraje obecně za celý premiérský úřad. Jaký modus vivendi z této přetahované o jednoho nevýznamného ministra vzejde, na ten se mohou příští vládcové odkazovat jako na ústavní zvyklost. Síla prezidenta a předsedy vlády jsou přitom v našem ústavním pořádku z principu spojené nádoby: čím silnější je jeden, tím je ten druhý zákonitě slabší.
Jakékoli oslabování úřadu premiéra by zrovna v českých poměrech určitě nebylo změnou, jíž bychom měli tleskat. Síla ministerského předsedy tu ve srovnání s různými demokratickými modely, v nichž premiéři či kancléři dominují, není kdovíjaká. A to si ještě Václav Klaus v čase přijímání české ústavy vydupal některé pojistky v obavě z vlivu Václava Havla, minimálně aby mu prezident nemohl nutit své oblíbence do vlády. I tak se pozice premiéra blíží pouhé roli prvního mezi rovnými.
Vláda rozhoduje vždy ve sboru, premiérův hlas v ní váží úplně stejně jako hlas posledního ministra bez portfeje a žádnému členovi vlády nemůže premiér nic přikázat. Politik, který obvykle symbolizuje vítěze voleb, tak vůbec nemusí prosadit svoji představu státního rozpočtu nebo potřebných reforem. Může samozřejmě vzdorujícího ministra odvolat, ale i to je v systému koaličních vlád jen relativní. A do toho teď ještě Zeman s neodvolatelným Staňkem...
Zemanovsko-babišovská idylka
Proč Babiš ohrožuje suverenitu svoji i svého úřadu? Vysvětlením je jen váha, jakou přikládá efektu spojenectví s prezidentem. To je jev za posledních pár desetiletí zcela unikátní. Vzpomeňme, jak fungovaly vztahy Havel–Klaus, Havel–Zeman, Klaus–Špidla, Klaus–Paroubek, Klaus–Topolánek nebo Zeman–Sobotka. Někdy se posílaly jízlivé šťouchy, jindy se podávaly ústavní žaloby nebo šéf vlády zakazoval hlavě státu cestovat do ciziny. Snad nejlepší vztahy spolu měli Havel se Špidlou a Klaus s Nečasem, ale i tam to do současné zemanovsko-babišovské idylky mělo dost daleko.
Jak přesvědčit Zemana? Měnit teď nominaci ČSSD by bylo šílené, řekl Šmarda |
Vzájemně výhodný pakt byl nejdříve jen jednou stranou v mocenském trojúhelníku Zeman–Babiš–Sobotka, v němž první dva hráče spojovala rezistence vůči hráči třetímu, z pohledu ústavy však nejsilnějšímu. Babiš pak zaujal Sobotkovo místo, ale o Zemanovu přízeň nepřišel, pakt titánů se jen posunul na vyšší úroveň. Pevný je dodnes, protože je vyfutrován osobnostně, zájmově i mocensky. Dříve je spojoval odpor proti Sobotkovi, dnes stojí proti valu složenému z menších opozičních stran, pražských elit, masových demonstrací, vlivných médií, části byznysu či bruselské administrativy.
Mnozí tomuto spojenectví dávali čas jen do švestek, tedy než Babiš díky Zemanovi usedne do vysněné Strakovky a Zeman si díky Babišovi prodlouží pobyt na Hradě. Pak prý na sebe dvě ega narazí. Ale pakt trvá dál, v nově rozloženém spektru a vyostření společenských nálad jsou na sebe svým způsobem odkázáni. Prezident premiérovi dává bianko šeky a drží ho v jeho kauzách, premiér nevede s prezidentem války a uvolňuje mu politický prostor.
Co má pro Babiše větší váhu?
Spor o ministra Staňka tak lze zúžit na dilema: má pro Babiše větší váhu spojenectví se Zemanem, anebo koaliční tandem s Hamáčkem? Odpověď není složitá. Zeman bude na Hradě ještě tři a půl roku, do té doby proběhnou minimálně jedny parlamentní volby a Zeman bude po celou tu dobu jmenovat všechny premiéry a vlády. Co bude za tři a půl roku s ČSSD, je naopak ve hvězdách. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, ať to Česku prospívá, či neprospívá, mít na své straně Zemana je dnes pro Babiše velký trumf do všech bitev, ať už budou karty rozdány jakkoliv.
