Zatímco jindy je český prezident dost tvrdým oříškem pro všechny protřelé marketéry, v tomto případě by je mohl vyučovat. Drží a stupňuje zájem, ochotně prodává hloubku svého dilematu, pohrává si s náznaky a připravuje velké finále při hradním mejdanu se svými stoupenci. Vědom si dobře toho, jak zásadní je to rozhodnutí pro charakter příští volby prezidenta a strategii všech potenciálních kandidátů.
Shodou okolností (ale možná ne tak úplně) se krátce před tímto rozhodnutím, už o příštím víkendu, koná sjezd Strany práv občanů. Tedy Zemanových pretoriánů, kteří měli původně jméno svého guru dokonce v názvu, což v našem politickém prostoru není u „slušných“ stran moc zvykem. Dodnes je alespoň jejich čestným předsedou.
Ve chvíli, kdy se prezident rozhodne, zda bude znovu kandidovat (jako že asi bude), chtěla by být strana jeho stoupenců alespoň v trochu lepší kondici než dnes.
Je to totiž paradox. V lednu 2013 dostal Zeman v prezidentské volbě 2 717 405 hlasů, tedy skoro 55 procent. O tři čtvrtě roku později, fakticky s populárním prezidentem v čele, získala „jeho“ strana v parlamentních volbách 75 113 hlasů, tedy jen 1,5 procenta.
Z toho se původně dost ambiciózní formace, která dokázala polepit republiku billboardy, už nikdy nevzpamatovala a živoří. V nedávných krajských volbách unikla katastrofě jen díky spojení sil s hnutím Tomia Okamury, vstalého náhle z popela, ale o úspěšné samostatné kandidatuře v podzimních volbách si může nechat jenom zdát.
I když jsou špičky SPO tvořeny prakticky výhradně Zemanovými blízkými, dokonce z nemalé míry jeho hradními spolupracovníky, o váze značky jeho samého to nevypovídá nic. Spíše to potvrzuje schéma známé u dřívějších polistopadových - a vlastně i prvorepublikových - prezidentů: Češi hlavu svého státu glorifikují, posilují její tatíčkovský komplex, ale prezidentským stranám moc nepřejí. A když se to sejde s tím, že v čele té strany stojí osobnosti jako Vratislav Mynář nebo Jan Veleba, je pohroma jistá.
Zemanova pozice tím výrazněji netrpí.
Může mu jistě být líto, že svou vůli nemůže do praktické politiky vnášet příměji přes své otevřené pretoriány, ale už dávno se smířil s tím, že to zčásti dělá přes svou bývalou stranu s málo sebevědomým předsedou, ale zejména sází na prohlubující se spojenectví s Andrejem Babišem. Vzhledem k aktuálním preferencím a konstelaci je to spojenectví vzájemně výhodné, a politicky tak posiluje sílu značky Miloš Zeman.
Ekonomicky je z druhé strany vyfutrovaná zájmy firem orientujícími se obchodně na Čínu a Rusko, což však v situaci, kdy je stanoven nijak dramaticky vysoký finanční strop volební kampaně, nemusí být v přímé volbě rozhodující.
Co může být rozhodující a co dělá ze Zemana nejpopulárnějšího politika i nejvážnějšího kandidáta na Hrad, je to, jak dokáže absorbovat a tlumočit většinový názor v zemi. Pražský intelektuál to sice obtížně chápe, ale kdo viděl pár prezidentových mítinků na výjezdech do regionů, ten ví, o čem je řeč.
