"Naprosto chápu právo pana prezidenta mít informace o těchto záměrech, ale pokud jde o jakési personální veto, tak se domnívám, že by to bylo v rozporu s příslušným článkem ústavy," řekl v létě 1998 premiér Zeman. Tehdy měl prezident Václav Havel výhrady k tomu, že Zeman v éře opoziční smlouvy ČSSD a ODS navrhoval na post ministra zahraničí Jana Kavana a na vnitro Václava Grulicha.
Oba pak ale Havel jmenoval.
Když nyní prezident Zeman říká, že může odmítnout návrhy možného budoucího premiéra Bohuslava Sobotky a nejmenuje jakéhokoli ministra, který nemá odborné předpoklady pro řízení resortu, jsou možná dvě základní vysvětlení. Buď opravdu nejpozději od letošního léta Zeman radikálně změnil názor. Jen blbec nemění své názory, pane redaktore, uměl by k tomu jistě říci prezident.
Přece jen pravděpodobnější však je, že neměří stejným metrem Sobotkovi jako Rusnokovi a že účelově mění názor podle toho, jak se mu to hodí. Platí-li druhá možnost, a téměř jistě platí, čeká Sobotku řešení většího problému než při hledání dohody o daních v možné budoucí koalici s ANO a KDU-ČSL.
Prezident teď prohlásil, že by mu vadil herec a diplomat Martin Stropnický jako možný ministr obrany, protože s ní nemá žádné zkušenosti. A že úkolem prezidenta je, aby tu nebyla druhá Karolína Peake.
Někomu ta slova mohou znít i logicky, kdyby je neříkal muž, v jehož vládě byl ministrem obrany matematik Vladimír Vetchý a na vnitro po Grulichovi přivedl potenciálního mašinfíru Stanislava Grosse. Tedy muže, který to myslel tak upřímně, až se stal jednou z nejostudnějších postav české politiky po Listopadu.
Mimochodem ani Stropnický se do obrany, kterou mu Zeman předhazuje jako pro něj nevhodnou, vůbec nehrne. Sám by se spíš rád jako bývalý diplomat viděl v čele resortu zahraničí nebo jako bývalý ministr kultury v čele téhož úřadu.
Zahraničí chce ale Sobotka pro Lubomíra Zaorálka a kulturu nabídl spolu s ministerstvem zdravotnictví křesťanským demokratům. Kvůli tomu si teď nemůže být jist ani tím, že KDU-ČSL do koalice nakonec vstoupí. Požaduje totiž křesla tři a stojí o zemědělství nebo ministerstvo práce a sociálních věcí. V porovnání se střetem se Zemanem jde však o problém, s nímž by si měl kandidát na premiéra poradit snáze.
V Sobotkově při s hlavou státu o budoucí ministry nejde ve skutečnosti tolik o to, zda by ministrem měl být především odborník na danou problematiku či politik, jenž se v úřadě takovými odborníky obklopí.
Jde o souboj s politikem, u něhož smířlivost není právě silnou stránkou. Nad nadhledem a špetkou pohrdání nad tím, že ČSSD o deset let odložila jeho zvolení do funkce hlavy státu, u něj vítězí pomstychtivost.
Jde o boj se zlou vůlí, který jen tak neskončí. I kdyby Sobotka nakonec spor o jmenování ministrů vyhrál u Ústavního soudu.
