Mohou být důchody hospodářskou škodou? Ponechme etický rozměr filozofům a podívejme se na čísla. Vyplatit mimořádnou valorizaci v původní výši by pro stát znamenalo výdaj ve výši 0,7 % jeho rozpočtu. Asi takovou zátěž, jakou pro seniora s průměrným důchodem představuje koncesionářský poplatek za televizi.
Nepochybuji, že takový výdaj kdekoho zamrzí, ale jako mimořádná škoda by určitě neobstál. Dokonce ani kdyby byl s ohledem na budoucnost účelově vynásoben dvaceti. Logika jasně praví, že v každém dalším měsíci půjde vždy a jen o stejně malou a relativně zanedbatelnou částku.
Proto si už týden lámu hlavu nad tím, jakou logiku asi použil Ústavní soud, když v otázce valorizace penzí na tuto kreativní násobilku Fialovy vlády přistoupil. A stejně dlouho kroutím hlavou, s jakou ochotou se soudci rozhodli suplovat práci ministra financí, aniž by se seriózně vypořádali s možným porušením základních principů našeho demokratického právního státu.
Zkrácení valorizací důchodů platí. Ústavní soud posvětil úspory vlády |
Jedním z těchto pilířů je pravidlo, že žádný nový zákon nemůže měnit pravidla pro události, které již minuly. Takže jestliže jste nějakým rychlostním úsekem projížděli v souladu s předpisy padesátkou, není možné vám při snížení limitu na 40 km/h zpětně doměřit pokuty za překročení rychlosti. Nebo že vám zaměstnavatel nemůže v únoru jednostranně snížit lednovou výplatu. Říká se tomu zákaz pravé retroaktivity.
Zbiněk není Zbyněk
Když se ke konci ledna minulého roku zvýšily spotřebitelské ceny od poslední valorizace o 11,5 %, vznikla tím podle zákona o důchodovém pojištění povinnost státu vydat do 50 dnů nařízení, kterým technicky provede odpovídající mimořádnou valorizaci důchodů.
Ta není žádným dobrodiním, ale promyšleným vestavěným stabilizátorem, který enormní inflační příjmy státní pokladny (v tomto případě 327 mld. Kč ročně) pouze přiměřeně distribuuje k těm, kteří už pracovat nemohou a jsou plně odkázáni na stát.
Argumenty vlády obstály, jásá Fiala. Dobrá zpráva pro penzisty, říká Kalousek |
Jak ale bohužel víme, rozpočet Česka na loňský rok žádné peníze na mimořádnou valorizaci neobsahoval. Proč, to se ukázalo vzápětí. Místo, aby vláda v duchu zákona nařízení zvyšující důchody vydala, rozhodla se zpětně upravit příslušný zákon tak, aby nárok důchodcům o 60 % snížila.
Ani chvíli jsme nepochybovali, že tím došlo k porušení zákazu pravé retroaktivity. Proto jsme se obrátili na Ústavní soud s očekáváním, že vládu, která tím nabourala jeden ze základních principů právního státu, usměrní.
Podobně jako když učitel vrátí nepřipravenému žákovi jeho diktát, kde v rozporu s pravidly pravopisu napsal ve slově Zbyněk měkké „i“. Nebo když mu poškrtá písemku z algebry, kde při násobení dvou záporných čísel zapomněl, že výsledek má být kladný.
Právě proto jsme nemohli zastírat, že nás Ústavní soud svým nálezem překvapil. Povinnost státu vyplatit příslušnou valorizaci podle něj totiž nevznikla samotným překročením pětiprocentní kumulované inflace, jak říká zákon, ale teprve nařízením vlády a nárok na ni až se samotnou výplatou.
Paradox ústavního sporu: po jednání o valorizaci jsou obě strany „na koni“ |
A to ještě klidně takovou, která byla v rozporu s původním zněním zákona. No a s porušením pravé retroaktivity se soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček přispěchal vypořádat precedentem německého Spolkového soudu, leč činěného v záležitostech daňových a podle disentních stanovisek rozhodně ne tak úplně přiléhavých.
Tedy podobně jako by náš lajdák, který vyjmenovaná slova a základy algebry neviděl ani z rychlíku, od svého učitele odešel s jedničkou s hvězdičkou a pochvalou v žákovské knížce.
Na obhajobu lajdáka by pan učitel připravil pečlivé zdůvodnění o tom, že žák měl Zbiňkem s měkkým „i“ nepochybně na mysli nositele tohoto jména z řad pasažérů zámořského parníku Brittanic, jehož jméno bylo zkomoleno migračním úředníkem na Ellis Island v roce 1874. Pak vezme do ruky jeho písemku z matematiky, kde souhlasnou fajfkou ohodnotí minusový výsledek u násobení dvou záporných čísel.
24. ledna 2024 |
S odůvodněním, že zdánlivý matematický delikt jistě není důsledkem lajdákova odporu k základním pravidlům algebry, ale skutečností, že jeho výpočet je nepochybně součástí vyšší a abstraktní algebraické struktury, ve které, jak známo, nemusí být pravidlo „minus a minus dává plus“ nezbytně platné.
Ústavní soud bude chtít zapomenout
Patřím ke generaci, která se ještě byla ve škole zvyklá řídit takzvaným pravidlem číslo jedna. To znělo, že pan učitel má vždycky pravdu. A v případech, kdy by ji náhodou neměl, platilo zase pravidlo číslo jedna. To ale nemohlo pranic změnit na tom, že pachuť z pomyslných zelených fajfek nad zbabranými písemkami privilegovaných jsme si pak nesli životem ještě pořádně dlouho. A nepochybuji, že si ji nesli i oni učitelé.
Stejně tak přijímám a respektuji lednový nález Ústavního soudu. Byť jsem přesvědčena, že je spíše triumfem nekriticky přijatých, na obě nohy kulhajících vládních rozpočtových argumentů. A že je bohužel i pořádnou ranou pro princip právní jistoty, coby jednoho ze základních kamenů našeho právního státu.
Jako když vám šéf nedá část platu, říká o sporné valorizaci penzí právník Kudrna |
Naštěstí podobně jako nějaké to přimhouřené očko nad zpackanou písemkou lajdáka nemohlo ohrozit naše robustní školství a touhu mladé generace vědět a poznat, ani jeden takový soudní nález nemůže nevratně poškodit náš po více než tři desetiletí budovaný právní stát.
Nepochybuji ale, že je to nález, na který jednou bude chtít Ústavní soud zapomenout. Stejně jako ten češtinář na diktát o Zbiňkovi.
