Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Opravdu neneseme nějakou kolektivní vinu. Na druhou stranu některé stereotypy z této doby s námi zůstaly až dodnes,“ myslí si historik, a to zejména s ohledem na to, že obyvatelé střední Evropy v době vrcholícího kolonialismu, tedy v 19. století, měli tendenci podceňovat lidi s odlišnou rasou.
„Bylo to vidět i během migrační krize v roce 2015, kdy se kromě strachu z neznámého objevovaly přesně ty civilizační narativy, že sem přicházejí nějací primitivové, lidé bez kultury. A následně se k tomu přidaly i přímo rasistické narážky. A tady je vidět, že s tím máme nějaký problém, že to veřejně nediskutujeme, ale přitom bychom měli,“ řekl historik v Rozstřelu.
Český vztah ke globálnímu otroctví
I proto s generální ředitelkou Národní galerie souhlasí a výstavu o vazbách střední Evropy na éru kolonialismu nebo otrokářství si dokáže v Praze představit. „Samozřejmě český vztah ke globálnímu otroctví je velmi přenesený, ale je třeba si uvědomit, že i my jsme byli součástí tohoto systému.“
Podle něj jsme na něm dokonce profitovali. „Sice ne přímo, ale je často dávaný příklad, že v pohraničí se vyráběly lněné košile, které se přes několik prostředníků dovážely do Spojených států amerických. A tam je otrokáři dávali svým otrokům.“
„V Národní galerii si zároveň dovedu představit výstavu uměleckých děl, která byla nějakým způsobem ovlivněna tímto obdobím, ať už zobrazují nějaká koloniální témata nebo ukazují způsob, jakým se tehdy nahlíželo na jiné kultury,“ konstatuje historik.
Česko, případně habsburská říše, jejíž součástí české země byly, podle Ondřeje Crháka žádné skutečné kolonie v 18., 19. nebo 20. století neměly. Až na drobné obchodní državy v Číně. „Samozřejmě by se dalo diskutovat o různých periferních oblastech monarchie, například o Haliči. Nebo v době Československa i o Podkarpatské Rusi.“
To je ale podle něj výrazně závislé na tom, jak dnes tyto historicky propojené oblasti vnímáme. „Ale mnoho Čechů studovalo v Německu a pravdou je to, že mnoho z nich v koloniích žilo.“
Koloniální myšlení, nadřazené vnímání západní civilizace i představy o jiných národech a kulturách se dostávaly i na naše území. „A proto by podobnou tematickou výstavu bylo zajímavé připravit.“
Bez omluv a vracení
Navíc řada Čechů v 18. a 19. století cestovala po světě. A právě ti se s důsledky kolonialismu setkali na vlastní kůži. Na arktický sever pronikl například Julius von Payer, kterému se podařilo objevit ostrovy, které dodnes nesou jméno Země Františka Josefa. A dodnes tam lze díky němu nalézt místa jako Teplický záliv nebo Brněnský mys.
Emil Holub zase cestoval po Africe, odkud si dokonce přivezl botswanskou dívenku Bellu, kterou pak ukazoval Pražanům jako kuriozitu. A právě jako „kuriozity“ nebo cestovatelské perličky vnímali informace z koloniálního světa Češi. Na druhou stranu žádný z českých cestovatelů se nedopouštěl násilí na domorodcích nebo vyložených krádeží cenných předmětů.
„Proto naše muzea nejsou v situaci britských muzeí, která (s těmito předměty z bývalých kolonií) mají velký problém,“ říká historik s tím, že v Česku by se více než o koloniálních sbírkách v muzeích dalo hovořit o sbírkách českého cestování.
„U nás jsou to skutečně spíše předměty denní potřeby, které byly na cestách řádně zaplaceny nebo vyměněny. Bývalé koloniální velmoci většinou vrací věci, který souvisí se státní identitou, s místní kulturou, s náboženstvím nebo jde například o lidské ostatky. A tento problém v Česku nemáme,“ uzavírá historik.
Dopouštěli se tedy Češi v minulosti něčeho, za co by se měli zemím „globálního jihu“ omlouvat? Nechovali se naopak k naší zemi v minulosti koloniální velmoci „imperialisticky“? A jak to bylo v minulosti na našem území s otrokářstvím? I na to odpovídal v Rozstřelu historik Ondřej Crhák z Náprstkova muzea.
