Co se týče bití dětí, babička (je jí 91 let) řekla: "Děti se musí otce bát, ale to neznamená, že je má mlátit." Což přeloženo do dnešního jazyka znamená, že děti by měli otce respektovat a měl by tedy mít přirozenou autoritu. Její táta byl hodně prchlivý člověk. Měl jít před soud, protože v hospodě rozbil obraz Stalina.
Takže mě zajímalo, jak to fungovalo.A princip byl asi docela jednoduchý. Když dospělí mají k sobě vzájemný respekt, budou k nim mít respekt i děti, protože se učí pozorováním. Nevzpomíná si, že by otec někdy své dítě udeřil. S matkou se podporovali. Když jsem zmaturoval, babička řekla: "Teď máš svůj chléb". A i ostatní staří lidé se chovali ke mně uctivěji... protože jsem se mohl stát živitelem rodiny. Chovali se tak, jak to měli "zakódované" v hlavách z dávnějších dob, které oni zažili, ale já ne. Taky když jsme něco dělal lidmi ze Zakarpatí, neboli bývalé Podkarpatské Rusi viděl jsem rozdíly mezi tím, jak se chovají mezi sebou navzájem nebo i ke mně dle rodinného statutu. Když jsem jim instaloval počítač, přišli s vodkou, mně nalévali přednostně, ale i u zbytku byla jakási hierarchie, na což se jeden Ukrajinec stěžoval a nejstarší z nich mu to vysvětlil takhle:
1. On je ženatý, má děti a živí rodinu. Ty ne.
2. On byl v armádě, dokonce "desant" (byl jsem spojař, takže to nebyla docela pravda). Ty ses službě v armádě cíleně vyhýbal.
3. Dělá pro nás něco, co my nezvládneme a nic za to nechce. Ty to taky nezvládneš a za každou maličkost něco chceš.
4. Je taky našim hostem. Ty tady bydlíš a tvoje fňukání není projevem úcty k hostu.
Dalším pozůstatkem starých dob je soudržnost. Spolubydlící si všiml, že jsem byl pozván na narozeniny člověka, kterého jsem nikdy neviděl. Jenom proto, že jsem Rusín. Čili on se nějak o mé existenci musel dovědět. Doma nebo od jiných Rusínů. Později byl mým spolubydlícím jiný Rusín, se kterým se nikdo moc nemusel. My vevnitř fungujeme jako jakákoliv jiná komunita.
