A nechtěl to udělat po vzoru prvorepublikových lidovců, jimž šlo hlavně o to, být v každé vládě?
Tyto motivy zřejmě nebyly jediné a nebyly hlavní.
Je potřeba připomínat, jak to činí ODS, že tato vládní kalamita nebyla zapříčiněna politickou nedohodou, odpadnutím poslance či zpackanými volbami.
Kořeny má úplně mimo politiku, a sice v nevěrohodném vystupování pana premiéra. Ten opakovaně nebyl schopen uvěřitelně odpovědět na otázku, odkud vzal peníze na byt.
Křesťanští demokraté nemohli strčit hlavu do písku jako Pavel Němec a jeho Unie svobody. Od té už nikdo nic jiného než cynickou politiku neočekává.
Miroslav Kalousek tedy vyjádřil své znechucení nad Grossovým jednáním politickou řečí. Dal ultimátum a zároveň nedal. Nabídl sociálním demokratům - budu s vámi vládnout, i když vyměníte Grosse.
Patrně nečekal takovou demonstraci jednoty ČSSD, a tak nyní couvá a neustále upozorňuje na slabší výklad svého prohlášení: Já jsem žádné ultimátum nedával, bylo to špatně vyloženo.
Kdyby byli socialisté nejistější a Gross schlíplejší, mluvil by jinak. Podiv nad premiérovým chováním, který s Kalouskem cítí osmdesát procent občanů, totiž rozehrál politickou partii. A křesťanští demokraté nechtějí jít tak daleko, aby povalili vládu. Jejich manévrovací prostor je tedy politicky vyčerpán.
Stanislav Gross a jeho strana zvolili riskantní taktiku: vše bylo zodpovězeno, vláda je pevná a silná. Nechávají na veřejnosti, aby to zhodnotila při volbách, a přejí si, aby byly co nejpozději.
KDU-ČSL se tradičně k risku neodhodlala. Zásadově tvrdý postoj by byl sice morální, ale každý ví, že na rozdíl od pohádek se morálka v politice nemusí vyplatit.
