Žije spokojeným životem člověka, který má rád svou manželku, své dvě dospělé děti a dva psy. Jaroslava Kalouse trápí jen jediná otázka, na kterou mu zatím nikdo nedokázal odpovědět. Od tří let vyrůstal v adoptivní rodině a teprve v dospělosti se dozvěděl, že má sestru dvojče. Jenže kde? Už několik let ji marně hledá.
„Když mi ve dvaceti prozradili, že mě adoptovali, dál jsem se nevyptával. Tu informaci jsem nějak hodil za hlavu, taky mi nepřišlo fér znepokojovat náhradní rodiče hledáním těch biologických. Časem jsem ale dospěl k názoru, že by bylo fajn poznat svoje dvojče,“ začíná své vyprávění senior.
Sám – coby tak trochu flegmatik – se netají s tím, že hledání sestry iniciovaly dcera Pavla a jeho druhá manželka. Při pátrání na matrice v Praze 5 se potvrdilo, že 14. října roku 1955 přišla na svět v porodnici v Motole dvojčata Jaroslav a Eugenie Mitvalští. Všechna dosavadní fakta ukazují, že Jaroslav, který přijal jméno osvojitelů Kalous, se sestrou pobývali v kojeneckém ústavu, odkud byli ve třech letech umístěni odděleně do adoptivních rodin. Má totiž rodný list z roku 1958.
Matka? Zvláštní osoba
„V roce 2012 jsme se obrátili na oddělení evidence obyvatel ministerstva vnitra, kde ji bohužel nenašli. Zároveň ale nezjistili žádný údaj o úmrtí Eugenie Mitvalské, a to ani při porodu. Moje sestra jako by se propadla do země,“ popisuje senior. „V telefonickém rozhovoru mi pracovnice ministerstva naznačila, že moje biologická matka byla poněkud zvláštní osoba. Neměla asi nejlepší pověst, byla několikrát vdaná a my s Eugenií jsme se narodili zřejmě z nahodilého kontaktu s jistým řemeslníkem, který možná přišel jen zasklít okna,“ dodává bez okolků.
V adoptivní rodině vyrůstal jako jedináček nejprve v Praze. „Jednou jsme s mámou jeli tramvají a ona si všimla jedné dívky. Jak mi řekla, v tu chvíli si pomyslela, že vidí moji sestru, protože mi byla podobná. Měla mandlové oči jako já. Ne náhodou mi ve škole spolužáci přezdívali mongol. Pak už jsme o tom nemluvili a já nevyzvídal,“ vzpomíná muž.
Jaroslav Kalous se svou adoptivní maminkou. Stala se jeho celoživotní oporou.
S náhradními rodiči udržoval kontakt až do jejich smrti a matka, povoláním úřednice na dráze, fungovala i jako babička jeho dětí. To ona o Jaroslava odmala nejvíc pečovala, zatímco s otcem, který si prý až moc oblíbil pivo, to bývalo někdy složitější. Jako mladík se Jaroslav vyučil elektrikářem a později získal středoškolské vzdělání u policie.
Když se později s rodiči odstěhovali na Litoměřicko, nastoupil tam na obvodní oddělení VB v Třebenicích jako venkovský policista.
Jak šel čas, namluvil si Jaroslav dívku z Hradce Králové, kde natrvalo zakotvil. Posledních 25 let před důchodem tady dělal hospodáře ve škole pro budoucí vojenské lékaře.
Pošta pro tebe selhala
První manželství, ze kterého má senior dceru a syna, skončilo v roce 2006 rozvodem. Právě jeho druhá žena, bývalá vysokoškolská učitelka a galeristka Renata Hübnerová, se do hledání manželova dvojčete srdnatě vložila. A vzdát to nechce ani poté, kdy v roce 2015 oslovila Poštu pro tebe a na výzvu v České televizi nikdo nezareagoval.
„Zdá se mi nepochopitelně kruté, že tenkrát ty dvě děti rozdělili. Při pátrání jsme už zažili ledacos. Jedna úřednice nám třeba suše sdělila, že po adopci už vlastně nejsou ti dva sourozenci,“ kroutí hlavou Jaroslavova manželka.
Spolu se dali dohromady před deseti lety. Poté, co ovdověla. „Daly nás dohromady dvě moje kolegyně kantorky, co spolu seděly v kabinetu. Jedna znala mě a druhá Jardu. Nasměrovala ho za mnou do galerie. Do týdne přihopsal,“ usmívá se Renata Hübnerová.
Oba se shodují, že jim téměř nic nechybí. Jaroslav si ještě na půl úvazku přivydělává k důchodu, v létě si užívají chatičky kousek od Hradce. „Ke spokojenosti zbývá jen, abych našel sestru,“ podotýká Jaroslav Kalous. I když si takové setkání zatím neumí moc představit, pohání ho zvědavost. „Myslím, že by napoprvé žádné velké emoce nepřišly. Sestra má určitě jiné jméno a žila úplně jiný život,“ míní.
Podporu nalézá také u svých potomků. Shodují se, že o svých příbuzných by měl člověk vědět. Před pár dny proto mladí zkusili sepsat příběh Jaroslava na Facebook. „Ozvala se nám řada lidí. Snažili se poradit a doporučovali i různé senzibily. Taková solidarita potěší, ale zatím jsme se bohužel nepohnuli z místa,“ uzavírá senior.
