Tehdy se nabízelo mnohem víc, případná vláda ČSSD s KSČM nebo i jenom opřená o KSČM by měla 111 hlasů, ne nějakou upachtěnou stojedničku s KDU-ČSL a Unií svobody, ale to nešlo – s extremisty se přece nevládne. „Pro boha živýho, stokrát jsem řekl, že je tu usnesení bohumínského sjezdu, které nepřipouští žádnou koalici s komunisty. My jsme demokratická strana!“ vytáčel se při dotazech na takovou možnost Špidla.
Proporční obsazení sněmovních funkcí všemi, tedy i extrémními komunisty, si ale prosadil, přes odpor v té době už koaličních lidovců a unionistů. Ostatně zkoušel to už o čtyři roky dříve Miloš Zeman, ale přes opozičněsmluvního Václava Klause to neprošlo.
K čemu ten historický exkurz? Střih do roku 2018: předseda ČSSD Jan Hamáček požaduje odchod Tomia Okamury z vedení Sněmovny, protože extremisté prý do ústavních funkcí nepatří. Někdo je tu za kašpara. Buď udělal Špidla před šestnácti lety kardinální chybu, nebo je Hamáčkův požadavek krajně farizejský. A smí-li autor tohoto sloupku přidat vlastní názor, pak platí obojí.
Celý seznam podmínek ČSSD, jimiž Hamáček doplňuje programovou a personální dohodu s hnutím ANO, je velmi podivný. I snaha vykopnout Okamuru z vedení Sněmovny (a snad i další jeho lidi z vedení výborů) je až dětsky průhledná.
Šéf ČSSD je zkušený harcovník, takže ví, že vede stranu do hodně riskantního podniku. Vidí, jak ve Sněmovně šlape jako hodinky hlasovací mašina ANO, SPD a KSČM. A z koalic, jimž ČSSD blahé paměti šéfovala, dobře ví, že ani sebelepší koaliční smlouva neodstraní nebezpečí, že Andrej Babiš udělá ze sociálních demokratů užitečné idioty. Proto se Hamáček zoufale snaží přibouchnout dveře mezi ANO a SPD. V bláhové naději, že tím uteče své zodpovědnosti toho, kdo se musí rozhodnout. Ale neuteče.
