Hroznej nadpis

Primitiv se rád uchýlí k násilí. Tomu rozumí, chápe ho, podvolí se mu od silnějšího použije na slabšího.

Přitom špatné chování dětí je velmi často jen napodobování vzorů.

Zajímavé, že často děti těch nejsluníčkovatějších rodičů bývají největší gauneři.

No, já nevím, ale také jsem dostávala přes zadek a to raději, než poslouchat půl hodiny, jak se mám chovat. Ale deprese jsem z toho nikdy neměla. Prostě výchova bolí.

Kdyby každé dítě které kdy rodič placnul po zadku mělo skončit na léčení na psychiatrii, tak nestíháte ty lidi ani přijímat. Tim nemyslím psychpopaticke rodiče co své děti týrají.

Je to asi stejné jako se ptát automechanika, jak moc se kazí auta. Protože on vidí profesně jen ty pokažené, tak řekne že pořád.

Na psychiatrii se dostanou taky jenom ty nejvážnější případy. Z toho dělat nějaké závěry o placnuti přes zadek se dají dělat jen těžko. Přitom po světě kolem úplně bez jakýchkoliv problémů běhají miliony lidí, které taky nekdo jako děti občas placnul.

Tady nejde o plácnutí na zadek.

Plácnuti na zadek či pohlavek není násilí..Jde o výchovný krajní stimul. Násilí je bezdůvodné, opakující se trvající bití, ponižování a pod.

Myslím, že nemyslí jedno plácnutí v extrémní situaci, ale spíš třeba řezání jako trest - špatná známka, neuklizeny pokoj, pozdní příchod, atd. Bohužel je ještě pořád dost lidí, který zastavaj názor, že škoda každé rány, která padne vedle.

Tak to mají děti štěstí.

Vždyť rodiče jsou dva, takže není ten třetí rodič, co by je bil.

Já děti nemám tak biju cizí

Jo jo, hlavně jít na všechno psychologicky a odborně podle knížek... Dvouletému dítěti jsou vaše výchovné kecy leda tak u ..., tam platí když dostane občas jednu výchovnou na zadek a je rázem klid. Takhle jsem byl vychovaný i já a moji sourozenci, nikdy jsme ostudu nedělali a nikdo z nás nikdy nemůže říct, že by byl bitý, natož abych si z toho odnesl nějaké trauma do života, naopak.

Pak se nedivte, jak se deska lidi k sobě chovají a co si všechno si dnešní výrostci dovolí.

Ne nadarmo se říkalo "škoda každé rány, které padne vedle".

To, že vám nevadí bití dalších generací dětí - to je to postiženi

Měl jsem 2 dcery ( tedy mám ji dodnes i s vnoučaty ). Jedna z nich neměla žádné problémy ve škole , byla premiantkou na základní, střední i vysoké. Nikdy nebylo nutné použít fysickou domluvu a ani v jejím případě mne to nikdy nenapadlo. Druhá, kterou jsme měli stejně rádi dělala problémy zejména ve škole. Tam občas nějaká rána padla a jednou jsem ji doslova seřezal páskem. Kupodivu, poněkud lepší vztahy jsem měl s tou druhou, i když v dospělosti se máme rádi obdobně s oběma.

Já jsem byl bit občas rákoskou, která stála pro výstrahu v koutě. Exekuce skončily až tehdy, když maminka o mě rákosku přerazila ve dví. Neměl jsem to rodičům za zlé, neboť vždy platilo, že škoda každé rány, která padla vedle. Pro ilustraci dodávám, že můj tatínek byl od mého dědy řezán řemenem a po výkonu, který jistě nebyl procházkou po rajské zahradě, mu musel poděkovat a políbit ruku ta to, jak se důsledně o jeho výchovu stará.

Výsledkem dnešní "moderní" výchovy je neustálé zhoršování stavu společnosti, neboť nyní nastupující generace jsou již děti nevychovaných rodičů, šířících bludy o škodlivosti občasných fysických trestů.

odsuzuji rodiče co bijí děti hlava nehlava dle : padni kam padni

opilce mlátící děti pro nic za nic bych normálně zavíral za týrání,

lehký pohlavek a nebo plácnutí přes hýždě ale vůbec za špatný nepovažuji pokud to není fyzicky přehnané a je to jednou a je to jako signál překročení nějakých mantinelů

ale jak mnozí dobře psali je to individuální dle povahy dítěte

sám jako dítě jsem mnoho fyzických trestů nepocítil, jako kluci jsme se nadělali mnoha lotrovin od rozbitých oken při fotbale nebo rvačky s kluky, rozervané nové kalhoty a za to trest nebyl

já dostal jen za jedinou věc a to za lhaní a tím trestem byla facka a to klidně na veřejnosti s náležitým proslovem

"to nemáš za to rozbité okno ale za to, že mi do očí tvrdíš, že jsi to nebyl a já na 100% vím, že ano"

občas jsem zalhal i po prvních fackách ale pokud se dobře pamatuji, tak cca kolem toho 13 roku svého života jsem to ale pochopil a přestal lhát i v dalším životě

a mamce zalhal do očí už jen jednou a to při její nemoci a jen pár měsíců před její smrtí