Není to nadsázka. Největší političtí zloduši mívali téměř zákonitě mizerné dětství (Stalin), vysmívané mládí (Hitler). Kdyby jen tihle dva byli coby malí hošíci milováni, vyrůstali v normálních rodinách s vyrovnanými vztahy rodičů, nesetkávali se s pohrdáním a podceňováním, osudy milionů lidí mohly vypadat jinak. Básník Seifert by pak nemusel psát, že 20. století bylo nasáklé krví jako řeznický hadr.
Psychické týrání dětí i jejich přezírání, jak správně uvádí Kocábova kampaň, může člověka nenávratně pošramotit. Víc než nějaká ta facka.
Umím si představit úsměšky, s nimiž se akce setká: Jsou to naše děti! Co nám ten ministerskej chlápek kecá do toho, jak je vychováváme, jestli řemenem, nebo lízátkem!
Přitom je to ta nejtěžší a nejodpovědnější věc na světě a mnoho z nás si s ní hlavu vůbec neláme. A to máme zrovna my Češi "spokojenou rodinu" na prvním místě hodnotového žebříčku. Spokojená rodina bez spokojených dětí ovšem neexistuje.
Většina našinců se o téma výchovy vůbec nezajímá. Řeky tečou, děti rostou a basta.
To neříkám já, nýbrž odborníci, a dodávají, že česká výchova je stále trestající. Naštěstí autoritativní typ výchovy, který byl "in" v totalitě, postupně slábne. Hlavně mladší rodičové už s dítětem nejednají jako s psíkem: Blbče, jdi do kouta, zákaz, příkaz, aport.
Ale autoritářství má v našich končinách dlouhou tradici a hned tak z ní nevyklouzneme: už Masaryk si stěžoval, že když už u nás chce (učitel) vychovávat, tak káže. V lepším případě z takto cepovaných človíčků rostou ponížení lidé bez sebevědomí.
Ale jedna okolnost je u nás podivuhodná: máme v porovnání se světem dlouhou rodičovskou dovolenou. Maminky a taťkové tudíž mají na poučenou výchovu čas. A výsledky? Jsme vzdělanější, citlivější, kultivovanější, odpovědnější, nesobečtější lidé než jinde na světě?
Něco tu zkrátka nehraje.
Básničky z Kocábova slabikáře mohou rodičům nasadit aspoň dobrého brouka do hlavy. A jsou vtipné, což by našinec měl obzvlášť ocenit.
Třeba: Máma má meeting, táta má tetu, sám sedím u internetu. Anebo Táta je: Nuda. Nula. Notor. Na nic.
Představuji si svět s podobně naučným slabikářem, kdyby vyšel už v minulém století, kdy jsme já, Mireček, Jiříček, Vašíček, Davídek, Ivánek, Sláveček... ještě běhali na dvorku v bílých punčoškách zadělaných od bláta a v tepláčkách plných čumbrků.
Večer, sotva lampička rozžehne, si v čistém pyžámku listují ve slabikáři pro děti i pro rodiče:
Jiříčka má každý rád/ je to vlídný kamarád./ Přibijme to na vrata/ on je naše jistota.
Nebo: Mirek Rychlé šípy vede/ nekouří a nepije/ s klukama se nebije.
Případně: David v zrcadle se zhlíží/ pohroma se už už blíží./ Celá česká parta/ Sněhurku má raději nežli Bonaparta.
Anebo: Ivánku náš/ dobře se máš/ už tě mají/ už jsi "náš".
Takový slabikář, sepsaný ovšem těmi nejlepšími veršotepci (od čeho jsme národem písmáků), by musel duši chlapců i dívek zjemnit, vyvarovat pokušení, mravy vytříbit, aroganci eliminovat.
Jak by teď bylo v dospělém světě krásně, současná politika by nebyla plná "jájínků", odpudivých hesel o chamtivosti, nenasytnosti a strašení. Ale co už naplat, kolo se nám polámalo, udělalo aspoň Kocáb.
