Ve svém nedávném polemickém článku prosince projevil ministr Vladimír Špidla podezření, že se investiční manažeři zákeřně snaží prosadit zrušení systému průběžného důchodového zabezpečení. Místo něho by tito padouši chtěli zavést komerční důchodové pojišťení, které by jim umožnilo dosahovat nehorázných zisků. Naštěstí, podle pana Špidly, jsou tu státní úředníci, kteří se nezištně a s nízkými náklady starají o blaho všech občanů. Bohužel žádná z těchto tezí přednesených panem Špidlou není pravdivá. Usilovat o zrušení průběžného důchodového systému je naprosto zbytečné. Nebude-li provedena jeho důkladná reforma, zhroutí se sám během několika málo desítek let v důsledku demografického vývoje. To však pana Špidlu zřejmě nezajímá. Časový horizont zájmu politiků je obvykle omezen datem příštích voleb, a co je za ním, není pro ně důležité. Politici přicházejí a odcházejí, ale klienti pojišťoven a penzijních fondů zůstávají. Proto musí kvalitní investiční manažer (na rozdíl od většiny politiků) uvažovat mnohem zodpovědnějším způsobem. Ale například i současný americký federální průběžný důchodový systém (Social Security) je ze zákona povinen provádět demografické modely s pětasedmdesátiletým horizontem. Výsledky těchto studií jsou pro budoucnost průběžného systému velmi pesimistické, a právě proto je budoucnost průběžné složky amerického Social Security předmětem rozsáhlých odborných diskusí. V České republice však stačí, když ministr prohlásí, že "důchodci jsou v bezpečí", aniž by měl toto tvrzení podloženo nějakým seriózním způsobem. Pan Špidla rovněž uvádí, že režijní náklady komerčních systémů dosahují patnácti procent. Ať už toto podivné číslo bylo získáno jakýmkoli způsobem, nemá absolutně žádný vztah k realitě. České podílové fondy peněžního trhu a obligací (což jsou nástroje svou povahou srovnatelné s penzijními fondy) jsou obvykle spravovány s náklady, které se pohybují kolem 0,5 až 1,5 procenta jejich majetku. Druhé z těchto čísel představuje zhruba hodnotu, kterou pan Špidla uvádí jako režijní náklady České správy sociálního zabezpečení. Zmíněné podílové fondy však přinesly svým majitelům během roku 1998 zhodnocení ve výši 12 až 33 procent, zatímco správa sociálního zabezpečení nedokázala nic jiného než vybrané peníze prostě rozdělit. V tomto kontextu je tedy průběžný penzijní systém naprosto nehorázně drahou institucí. Pokud průběžný důchodový systém přitahuje zájem investičních manažerů, je to hlavně proto, že jeho budoucí krach by měl krajně nepříznivé následky pro celou ekonomiku a finanční systém země. Ve skutečnosti nikdo neusiluje o úplné zrušení průběžného systému, protože i on má svoji platnost, byť omezenou. V současné době je kriticky důležité, aby byl obrácen současný trend, který vede k budoucímu zhroucení tohoto systému. To nepůjde jinak než cestou podstatného omezení role průběžného penzijního systému ve prospěch některé z forem komerčního důchodového zabezpečení. Lze diskutovat o tom, jak tuto reformu provést co nejlépe - sama potřeba reformy je ovšem na odborné úrovni naprosto nesporná. Je velmi nešťastné, že se mezi současnou politickou špičkou zřejmě nenajde nikdo, kdo by se této úlohy ujal. Současní politikové se zajímají v první řadě o svoji moc a její udržení, přičemž se nezdá, že by pan Špidla byl výjimkou. Pokud však panu Špidlovi skutečně jde především o blaho státu a teprve v druhé řadě o své vlastní pohodlí, má stále ještě možnost to dokázat. Reforma penzijního systému čeká na své uskutečnění.
- čtvrtek 4. února 1999
