Jak jste vnímala, když začala minulý rok distanční výuka?
Ze začátku jsme všichni doufali, že to bude jen na chvíli. Školy se zavřely ve středu, v úterý jsme ještě měli vyučování. Od té středy jsem dala dětem nějaké úkoly, ale říkala jsem si, že i kdyby to mělo být na čtrnáct dní nebo na měsíc, není dobrá forma dávat jim jen úkoly. Nechtěla jsem s nimi ztratit kontakt a hledala jsem způsoby, jak učit na dálku.
Dvojitou výhru slaví pražský učitel Pírek, je Zlatým i Dětským Ámosem |
Protože můj manžel má zkušenosti s pořádáním různých konferencí, dal mi tipy na různé online nástroje. Snažila jsem se tím prokousat a od pondělí dalšího týdne jsme se začali učit online. To byla výzva, protože moje třída byli v té době druháci. Ale s pomocí rodičů jsme to zvládli dát dohromady a fungovalo to.
Dostala jste tehdy i nějaké pokyny shora, nebo to bylo celé vaše iniciativa?
Tenkrát to bylo všechno dobrovolné a záleželo na učitelích, jak se s tím kdo popere a popasuje. Ale určitě ne každý měl možnosti nebo vědomosti. Nikdo nás na to nepřipravil, bylo to ze dne na den.
Pavla Vopatová
 |
Šlo všechno od začátku hladce, nebo jste musela řešit nějaké potíže?
Za začátku nám trvalo, než jsme se s nástroji na distanční výuku naučili pracovat, než se to děti naučily ovládat... Možnosti, které jsme vloni měli, nebyly takové jako nyní. Různé portály jako Teams nebo Webex nebyly vytvořené pro školy, takže tam třeba nebyly funkce jako dnes, kdy můžete děti rozdělit do skupinek, když se opakuje učivo, a podobně. Takže na začátku byly boje, ale zvládli jsme to. Dnes už máme úplně jiné možnosti, hlavně jsme se s tím naučili pracovat.
Byla jste z distanční výuky ze začátku nervózní? Že to děti třeba nebude bavit, nebudou dávat pozor...
Nervózní ani ne, protože jsem doufala, že to bude maximálně čtrnáct dní nebo měsíc. Rozhodně by mě tehdy nenapadlo, že budeme doma rok.
Nominační video žáků:
Jak vaše hodiny vypadají? Předpokládám, že děti učíte celý den?
Teď už jsou to třeťáci, takže mají angličtinu, a tu je neučím. V druhé třídě jsem je měla na všechno. Samozřejmě jsem se snažila, aby je vyučování bavilo. Různě to kombinujeme, třeba sdílíme různá videa, občas si u toho zacvičíme, zazpíváme, abychom to odlehčili. Také jim vytvářím různé online únikové hry, kvízy... Pomáhá mi také již zmíněné členění dětí do skupin, kde děti spolupracují na zadání a já působím jako poradce. Zkrátka využívám všechny způsoby, které takto online jdou.
Zlatý Ámos 2021Titul Zlatý Ámos pro nejoblíbenějšího učitele v Česku získal letos Tomáš Pírek ze Základní školy U Krčského lesa v Praze 4. Na trůnu vystřídal Tomáše Míku z Gymnázia Pierra de Coubertina v Táboře. Je 17. mužem, který za posledních 28 let anketu vyhrál. Zároveň vyhrál i v hlasování u dětské poroty a stal se tak rovněž Dětským Ámosem. Novou kategorií pro tento ročník byl Dálkový Ámos pro nejoblíbenějšího online učitele. |
Pozorujete na dětech, že jsou po tom roce skleslejší?
To by byla spíš otázka na ně. Nemyslím si, že by to bylo nějak extrémní. Nové možnosti aplikací nastavují nové formy práce a já se také snažím vyučování něčím ozvláštnit. Teď jsme měli třeba barevný velikonoční týden. Na Modré pondělí jsme se všichni navlékli do modrého, někteří si namodřili obličeje, pak jsme měli Žluté úterý, Škaredou středu... Takže se to snažíme nejrůznějšími způsoby odlehčit.
Když si děti vzpomenou, že mají morčátko
Stává se vám, že děti během výuky nedělají, co mají, třeba hrají na počítači hry nebo si chatují?
Spíše mají tendenci si mezi sebou povídat nebo něco říkat mně. Například si třeba vzpomenou, že mají doma morčátko, a mají velkou potřebu ho jít ukázat. Ale protože hodiny potřebujeme odlehčit, ta morčátka nebo další věci si klidně ukážeme a pak pokračujeme v učení.
Je podle vás výuka mladších dětí jednodušší, než jak to mají třeba kolegové na druhém stupni?
Myslím, že každé má svoje. U nás je problém, že je sice mohu na dálku učit, ale už nemůžu kontrolovat, jestli správně drží tužku, jestli každý den čtou... To kolegové na druhém stupni už samozřejmě nemají, ale zase řeší jiné problémy. Navíc tím, jak jsou moji žáci malinkatí – vlastně byli nejmenší děti, které nemohly skoro celý rok do školy – museli se prokousat ovládáním počítače a dalšími věcmi, které starší děti už znají. Jednoduché to každopádně nemá nikdo.
Kontrolovat úkoly trvá daleko déle
Jak vlastně řešíte úkoly? Dělalo vám problémy je kontrolovat?
Problémy ne, spíš to trvá daleko déle. Někdy pracuji třeba do deseti do večera, protože to trvá. Děti mi například každý den posílají nějaká vypracovaná cvičení a já jim píšu zpětnou vazbu, co bylo dobře, případně co by si měly opravit. Ale nemají více úkolů, než by měly při běžném vyučování.
Ale dáváme si i různé dobrovolné výzvy, třeba tělocvičné. Když někdo jde ven a vyjde sjezdovku nebo objede dům na kolečkových bruslích, vyfotí se a dostane jedničku do tělocviku. To samé máme v pracovní a výtvarné výchově. Teď na jaře se stejně jako loni děti zapojují do akce Ukliďme Česko. Opět posílají fotky a motivují tak ostatní.
A rodiče spolupracují?
Ve většině případů velmi dobře, musím je pochválit. Je to nastavené tak, aby se děti naučily, co mají. Kdyby spolupráce nebyla, bylo by to daleko těžší.
Co byste poradila učitelům, kteří distanční výuku nezvládají?
Myslím, že to hodně závisí na typu třídy, na tom, jak je nastavená práce. Těžko se dá radit takto obecně, u každého ročníku funguje jiná motivace.
Výhru jsem obrečela, je to vyznamenání
Překvapilo vás, když jste se o nominaci na Dálkového Ámose dozvěděla?
Je to pro mě asi největší ocenění, protože ho nevybírá nikdo z dalších učitelů, ale rodiče s dětmi. Když jsem to zjistila, byla to pro mě velké překvapení a hrozně mě to potěšilo. Když jsem se pak dozvěděla, že jsem vyhrála, obrečela jsem to. Je to opravdu velké vyznamenání.
Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka nebo něco, co vás za ten rok překvapilo?
Když jsme byli na jaře doma už delší dobu, začala jsem si všímat, že dětem chybí kontakt. Navrhla jsem jim, jestli si nechtějí napsat navzájem dopisy. Musím říct, že jsem od toho nic moc neočekávala, protože to byli druháci, sotva se naučili psát. Ale dopadlo to naprosto úžasně. Nejdřív jsem děti rozdělila do dvojic já, aby nikdo o dopis nepřišel. Když si je napsaly, pak si je odnesly do schránek, aby se prošly venku a dostaly také dopisy.
A oni si je nejen napsali, ale začalo je to tak bavit, že si hned další týden chtěli vybrat někoho jiného a zase napsat dopis. Dokonce si začali i vymýšlet navzájem úkoly, poschovávaly si třeba poklad a naváděli se pomocí dopisů. Strašně se na dopisy těšili a vydrželo jim to několik týdnů.
Jak jste řešila, když se do lavic mohla vrátit část tříd během rozvolňování?
Během rozvolňování nebylo možné mít všechny děti pohromadě ve třídě, takže jsem hledala způsob, jak učit všechny, a přitom neporušit nařízení. Děti jsem rozdělila do dvou skupin a každá chodila dvakrát týdně ke mně na zahradu. Musím říct, že děti i mě to velmi bavilo. Samozřejmě jsme již dříve chodili ven na prvouku nebo dopravní výchovu, ale díky tomuto jsem objevila kouzlo venkovního vyučování i v jiných předmětech, například v matematice a v českém jazyce.
Scházely se děti mimo školu, když měly tu možnost?
Záleželo vždycky na době. Jsou děti, které vyhledávaly kontakt s ostatními, a ty se scházely, když to bylo povolené. Některé děti kontakty velmi vyhledávaly. A když byl lockdown, naučili se někteří v online prostředí vytvářet skupinky, kde vypracovávali společně úkoly nebo si hráli. Mám radost, když vidím, že spolupráce mezi dětmi funguje i v tomto online prostředí. Ale osobní kontakt to nenahradí
Předpokládám, že už se všichni asi nejvíc těšíte do lavic.
To určitě, už je opravdu na čase. Trvá to moc dlouho.
