Organizace Pacem in terris (Mír na zemi) vznikla v srpnu 1971, název si vypůjčila ze stejnojmenné encykliky papeže Jana XXIII. Fungovala pouze v mantinelech, které ji vymezila StB a další státní orgány.
"Mělo jít o omezení role biskupů, jisté vydírání Vatikánu a zasetí nedůvěry mezi duchovní. Ani jedna z těchto rolí ale nebyla důsledně splněna. Zůstala spíše pachuť nad projevy loajality sdružení vůči režimu," říká přední odborník na působení církve za komunismu Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Ve sdružení působila zhruba třetina českých (přes 700) a čtvrtina slovenských duchovních - dohromady přes tisíc lidí. "Skutečných kolaborantů nebylo až tak mnoho. Pasivní členové byli spíše obětí než součástí zločinného systému, proti kterému nenalezli odvahu se vzepřít," míní autor diplomové a doktorské práce o Pacem in terris Tomáš Benedikt Zbranek.
Předáci sdružení ale loajalitu režimu neskrývali a často aktivně spolupracovali s tajnou policií. V materiálech StB z roku 1989 se uvádí, že v organizaci působilo zhruba 90 velmi kvalitních zdrojů informací o církvi.
Duka: Církev se bude k těmto věcem vracet i v budoucnu
Po revoluci sice většina zkompromitovaných členů musela opustit vysoké posty, církev se však ke sdružení, které zaniklo s pádem režimu, nestaví úplně jednoznačně. Když například letos zemřel dlouholetý ústřední tajemník sdružení Zdeněk Adler, v poměrně podrobném nekrologu na webu České biskupské konference (ČBK) nebylo ani slovo o jeho působení v Pacem in terris, spolupráci s StB či státním vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.
Předseda ČBK Dominik Duka ale považuje vypořádání se s Pacem in terris a obecně kolaborací duchovních z velké části za dostatečné. "Na základě jisté historické reflexe, ale také s ohledem na zpřístupňování dalších dokumentů a otevírání archivů, se domnívám, že i v budoucnosti se církev k těmto věcem bude vracet," říká primas český, který byl v 80. letech dva roky vězněn.
Olomoucký arcibiskup Jan Graubner připomíná, že katolická církev krátce po sametové revoluci vykonala na Velehradě celonárodní kněžskou kající pouť. "Omluvili jsme se Bohu i lidem za viny našich spolubratří. Myslím, že jsme byli první stavovskou skupinou, která dělala pokání," uvádí s tím, že například učitelé nebo soudci nic takového neučinili.
Cuhra i Zbranek se ale domnívají, že má církev v reflexi minulosti rezervy. "Mnohé se propáslo a jasné pojmenování některých selhání, místo vytrvalého vynášení nezpochybnitelných zásluh, by církvi mohlo přinést společenské uznání. Pokud jde o spolupráci s StB, šlo se cestou individuálních pohovorů, což víceméně nikam nevedlo," myslí si historik Cuhra.
Podle teologa Tomáše Halíka se církev s touto věcí vyrovnala podobně polovičatě, jako celá společnost s kolaborací a morálními kompromisy s komunistickou mocí. "Přitom právě církev by měla být expertem na zacházení s vinou. Ve svátosti smíření se učíme zpytování svědomí, projevení lítosti, pojmenování vin a pokání. Bez toho jsou zpověď a rozhřešení neplatné," říká Halík, který za minulého režimu působil jako tajně vysvěcený kněz takzvané podzemní církve.
Také on však upozorňuje, že řada kněží byla členy Pacem in terris jen formálně a jednalo se o obětavé faráře, kteří nikomu neublížili. "A byli zas jiní, kteří ve sdružení nebyli a dali se koupit či zlomit k spolupráci s StB," dodává Halík.
Kolaborantské sdružení nerespektovalo papežův zákaz
Někteří duchovní vstoupili do organizace pod nátlakem, jiní dobrovolně. Podle Zbranka je k tomu přiměly hrozby zákazu kněžské činnosti, snaha režim přechytračit, ale i prospěchářství a touha po vyšších církevních postech.
Podle Duky se vina kněží musí posuzovat individuálně. "Naštěstí se zachovalo i dost materiálů, které by mohly tyto věci osvětlit," dodává pražský arcibiskup.
Zbranek uvádí, že kvůli působení Pacem in terris docházelo mezi duchovními ke značným sporům. "Mezi nejznámější jistě patří dlouholeté rozepře mezi kardinálem Františkem Tomáškem a jedním z předních kolaborantů, olomouckým biskupem Josefem Vranou," říká ředitel frýdeckomístecké knihovny.
Sdružení pořádalo okázalé sjezdy či oslavy k výročí únorového převratu nebo bolševické revoluce v Rusku, odsoudilo Chartu 77 či posílalo zdravice prezidentu Gustavu Husákovi a sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi.
Velká část duchovních i věřících přestala brát sdružení vážně už v roce 1982, kdy papež Jan Pavel II. zakázal kněžská sdružení s politickými cíli. Československá organizace sice papežův dekret ignorovala, pak už ale jen skomírala. Navíc věkový průměr členů byl v té době velmi vysoký. Dnešních dnů se většina čelných představitelů nedožila.
