"Bylo půl šesté ráno, úplná tma a já ležel ve stanu. Slyšel jsem jen tichý zvuk. Pak nás lavina nabrala. Vyhodilo mě to ze stanu hlavou ven a já zůstal po pás ve sněhu. To bylo štěstí. Kamarádi bohužel zůstali ve stanech pod sněhem," vzpomíná Luboš Materna.
Snažil jste se je vyhrabat?
Začal jsem asi v okruhu třiceti metrů obíhat místo, kde mohli být ostatní. Ale nic nebylo vidět. Pak jsem si všiml, že nás lavina odnesla na sjezdovku. Seběhl jsem proto dolů k obsluze lanovky. Přivolali jsme Horskou službu, vrátil jsem se s ní na místo, vzal si lopatu a vyhrabával kamarády. Bylo to hrozné. Našli jsme dva kluky, co jsem s nimi byl ve stanu. Ještě ve čtvrt na pět jsem si s nimi povídal, ani ne za dvě hodiny jsem jim pomáhal dávat umělé dýchání.
Mohli jste tragédii předejít, nebo se pád laviny nedal předpokládat?
Udělali jsme bohužel chybu. Podcenili jsme situaci. Když jsme ráno vyráželi, byl stupeň lavinového nebezpečí tři. Už při výstupu byl ale vyhlášen čtvrtý stupeň, což jsme si nezjistili. Bohužel. Když pak byla lavina v pohybu, nedalo se proti ní uchránit. Přišla bez varování, v noci a navíc byla tak silná, že trhala i stromy. Kamarádi, které zasypala, nezemřeli jen na udušení, ale i na vnitřní zranění.
Při sobotní tragédii v rakouském Tyrolsku však panoval jen druhý stupeň lavinového nebezpečí.
Právě proto si myslím, že je tento případ od toho našeho odlišný. Pravděpodobně šlo o náhodu, které nikdy nemůžete předejít. A lidé, kteří se vydávají na túry do hor, s tím musí počítat. Ani velká rizika je však neodradí. Když se člověk dostane nahoru, rozhlédne se a veškerou krajinu má pod sebou, je to nádherný pohled.
V poslední době se zdá, že českých obětí v horách nebezpečně přibývá. Jsou Češi příliš lehkovážní?
Nemyslím si, že by Češi podceňovali riziko více než cizinci. Rostoucí počet obětí je spíše dán tím, že se v Česku skialpinismus a horská turistika obrovsky rozmáhají. K neštěstím pak dochází častěji. Když si vezmete případ, který jsem prožil v Tatrách - všichni jsme měli zkušenosti s horami, minimálně tři lidé z naší výpravy byli členy horolezeckých organizací a člověk, který nás vedl, pracoval dlouho jako horský vůdce.
I tak jste riziko podcenili. Jak vás tato zkušenost změnila?
I přes neštěstí, které jsem prožil, se do hor stále vracím. Chovám k nim ale daleko větší respekt než dříve. Nebezpečí, která jsem před tragédií podceňoval, dnes zvažuji.
Co byste poradil mladým nadšencům, kteří se vydávají na vrcholky?
Ať berou v úvahu skrytá nebezpečí a hory rozhodně nepodceňují. Nevyplácí se to.
