Václav se na první pohled nijak neliší od ostatních mladých mužů a málokoho by napadlo, že žil čtyři roky jako bezdomovec. Na ulici se ocitl ze dne na den. „Stalo se to lusknutím prstů,“ vzpomíná. Bylo mu 22 let, žil ve městě na severu Čech a když najednou přišel o práci, neměl z čeho platit bydlení. Rozhodl se vydat do Prahy, kde si myslel, že bude snazší najít práci.
Dodnes vzpomíná na ten pocit, jak byl najednou úplně bez prostředků. „Tak, teď jsem na ulici, nemám nic. Nemám ani korunu, ani kde spát, ani co jíst. Spousta lidí se z toho psychicky zhroutí a pak je mnohem těžší se zařadit zpátky do normálního života.“
Spolu s dalšími mladými lidmi bez domova nejčastěji přespával ve squatu. „Buď řešíte jídlo, sprchu, nebo právě nocleh.“ Občas se mu podařilo najít na kratší dobu práci a mohl si dovolit bydlet na ubytovně. Hrdost mu dle jeho slov nedovolila hledat pomoc u rodičů. O jeho situaci věděli a byli ochotni mu pomoci, ale Václav to chtěl dokázat sám.
Na ulici žil čtyři roky. Využíval služeb Armády spásy a centra Naděje, které v Praze provozuje kontaktní centrum zaměřené právě na lidi bez domova do 26 let. Nakonec se mu podařilo přes známého najít stálou práci i bydlení. „Řekl jsem si: Nechci být na ulici, nechci být špinavý, chci mít peníze, chci mít rodinu.“ To bylo před třemi roky. Nyní má vlastní živnost a s přítelkyní čeká syna.
Důležitá je vůle chtít svůj život změnit
Václavův příběh má šťastný konec, ale podle zkušeností pracovníků Armády spásy právě mladí lidé na ulici nemají velký zájem využívat jejich pomoc.„Jedním z důvodů je neochota dodržovat režim sociální služby, tedy především noclehárny nebo azylového domu,“ vysvětluje ředitel sociálních služeb Armády spásy Jan František Krupa. Mladí bezdomovci podle něj nedrží spolu jako starší generace lidí bez domova, nejsou si oporou, mají sklony k agresivnímu chování vůči svému okolí, často se dopouštějí činů v rozporu se zákonem. Nepoznali pracovní návyky, o budoucnosti neuvažují, žijí tady a teď. Přitom se subjektivně cítí „vysoko“. Vznášejí se, necítí, že mají problémy, věří, že jsou na tom lépe než „ty trosky alkoholici“.
Za tři hodiny vznikl azyl pro bezdomovcePoté, co v zimě zemřel známý bezdomovec, Jihlava otevřela ubytovnu  |
Sám Václav se občas potkává s lidmi, se kterými dříve žil a i když se jim snaží poradit nebo pomoci, jeho snaha často naráží na neochotu těchto lidí svůj život změnit. „Spousta z nich už začala stagnovat a tento životní styl jim vyhovuje. Nemusí vstávat ráno do práce, nemusí řešit, jak zaplatit nájem. Je v tom určitá svoboda, ale nedá se tak žít věčně,“ dodává Václav.
Jeho slova potvrzuje i Jakub Marek z teologické fakulty Univerzity Karlovy, který se tématem bezdomovectví dlouhodobě zabývá a v letech 2010 až 2012 vedl výzkum právě mezi lidmi bez domova do 26 let. Podle něj se tito lidé naučili žít svobodně ve svých mikrosvětech a většinou nemají motivaci na tom něco změnit. „Z takových lidí se stávají chroničtí bezdomovci, a v tom spatřuji největší problém.“
Z jeho výzkumu vyplývá, že největší šanci odrazit se ode dna mají ti, kteří se aktivně snaží svou situaci řešit do dvou let od doby, co se ocitnou na ulici. Prvotním impulsem je velmi často šokující a negativní zkušenost. „Například, když člověku na ulici zemře někdo blízký, kamarád,“ vysvětluje Jakub Marek.
Podle odborníků je mezi bezdomovci v Česku až 10 000 lidí do 26 let (jak jejich počty rostou, jsme psali zde). Nejčastějším důvodem toho, že mladí skončí na ulici, jsou drogy, až potom špatné rodinné vztahy či traumata z dětství. Jakub Marek také varuje, že se mezi mladými bezdomovci zvyšuje procento lidí s psychiatrickou diagnózou a je potřeba jim nabídnout odbornou pomoc.
Část mladých bezdomovců nedokáže zvládnou přechod do dospělosti a bezdomovectví je pro ně určitý únik z reality. Práce s nimi je také problematická, protože mnozí nejsou ochotni pravidelně využívat služeb azylových domů a není dostatek zařízení, která by se zaměřovala právě na tuto skupinu bezdomovců.
